HW novinky: Intel už není PC firmou

6. 5. 2016 | David Ježek | Hardware | 2700×

Intel slovy svého šéfa naznačil, kam se bude ubírat. Směrem od PC k cloudu, internetu věcí či nositelné elektronice. Tohle je možná poslední dekáda, kdy procesorový gigant připomíná doby, kdy zažíval zlatá léta architektury x86. Neznamená to ale, že s PC končí, což naznačuje i nově uvedený form-factor Mini-STX.

Intel se již nepovažuje za PC firmu

Ne že by nejnovější prohlášení šéfa Intelu Briana Krzanicha mělo zásadní vliv na nějakou změnu v nabídce výrobků, představuje spíš jen takový náznak budoucího důrazu na jiné oblasti než klasické procesory, čipsety a další produkty pro běžné počítače. Krzanich se nechal nedávno slyšet, že Intel prochází transformací z PC společnosti na společnost zaměřenou (i) na cloud a malá zařízení („internet věcí“) a s tím souvisí změna firemní strategie.

Z toho můžeme dekódovat spoustu věcí, ale vše se de facto točí kolem toho, že na mnoha trzích jej konkurence buď dost tlačí zezadu, nebo jej již předehnala a současně také to, že technologicky už není náskok Intelu tak drtivý jako v minulosti.

To první je jasné, smršť ARM čipů, které tvoří co do počtu kusů naprosto převažující sílu nad Intelovými procesory architektury x86, je v posledních letech stále silnější. Intel se snažil bojovat levnými dotovanými atomy, ale ani když je výrobcům zařízení dával v podstatě zadarmo, nevedlo to k ničemu. ARM je na mnohé věci pro výrobce výhodnější, a tak atomy pro ultramobilní segment končí (to je nejnovější informace). Osobně si myslím, že kdyby parametry atomů nebyly záměrně „zkriplené“ natolik, aby neohrožovaly trh mobilních a desktopových procesorů rodin Celeron / Pentium / Core, neměly by tak špatnou pověst a výkon. Tato strategie, díky které v posledních letech Intelu jeho velké procesory přinesly obrovské zisky, se tak už obrátila proti němu a z atomů se stala černá díra, do které může firma nalít libovolné množství peněz, a přesto s ARMem nic nenadělá.

Připomeňme si, že Intel provozuje spolupráci s pár čínskými firmami, které pro něj nějakou dobu (v řádu měsíců) vyrábí levné procesůrky přímo v Číně. Jenže bohužel pro Intel, ani špičkový výrobní proces nemůže zachránit vše. Jak se již historicky ukázalo, první FinFET proces (tedy 22nm výroba u Ivy Bridge) nepředstavovala oproti 32nm planárnímu procesu (Sandy Bridge) nijak zásadní skok vpřed, nic moc nezměnil ani Haswell, ani Haswell Refresh, ale ani 22nm post-tock Broadwell a ani 14nm FinFET Skylake, který je nejnovější, také nijak zásadně neposkočil. Za ty poslední roky tak měli velcí giganti šanci Intel dohnat; platí to zejména pro jihokorejský Samsung s jeho 14nm FinFET a blížícím se 10nm FinFET procesem. Ten zvýšil své výrobní kapacity díky strategické spolupráci s GlobalFoundries (bývalá „tovární divize“ AMD), a tak mají k dispozici jak výtečný výrobní proces, tak velké výrobní kapacity. Intel také svého času i kvůli vlastní (za ten výraz se omlouvám) „nadutosti“ prošvihl možnost vecpat maličké x86 procesory do iPhonů – na to už je pozdě, Apple si vyvíjí své vlastní ARMy a spokojeně je vyrábí zejména u Samsungu, ale také u TSMC (aktuálně 16nm FinFET).

Tohle vše Intelu uteklo a v kontextu toho, že velké desktopy už netáhnou, je jen logické, že firma soustředí své síly na ultramobilní budoucnost. Víme dobře z mnoha předváděček, IDF a dalších akcí, že na ultramobilních produktech, nositelné elektronice a internetu věcí, se v Intelu pracuje o 106. A zmenšující se výrobní procesy tomu jedině nahrávají: pro Intel (i všechny ostatní) je výhodnější uvádět primárně výrobní procesy, které se nepoženou za nejkomplexnějšími čipy na co nejvyšších frekvencích, ale místo toho se soustřeďují na co nejlepší poměr výkon/spotřeba, tedy na co nejlepší energetickou efektivitu čipů. Tam je budoucnost a pokud opravdu jednoho dne bude mít každá blbost v sobě malý počítač – od bot, přes dózu v ledničce až třeba po krabičku s léky – pak je zde trh, na kterém sice nebudou takové marže za jednotlivý kus, ale zase na něj půjde ročně dodávat miliardy a miliardy čipů.

Kardinální otázka jest tato: budou to (i) čipy Intel? A pokud ano, budou architektury x86, nebo Intel bude jednoho dne muset přiznat porážku a začít také vyrábět ARMy?

Intel a ASRock ukazují formát Mini-STX

Nic z výše uvedeného ale pochopitelně neznamená, že je všem dnům konec. Intel s desktopy i notebooky nadále počítá, to jen že už nebudou hrát takovou klíčovou roli v nabídce produktů společnosti jako řekněme na přelomu století (±10 let). Pokusů o další typy výrobků bude nadále dost, ten nejnovější jsme poprvé mohli pořádně vidět na lednovém CES v Las Vegas, nyní jej ASRock a Intel ukazují ve finální verzi. Jde o nový form-factor pro základní desky a tudíž i skříně, který se jmenuje Mini-STX, je opravdu malý, má základní desku s konektory vepředu i vzadu a počítá s napájecím zdrojem notebookového typu, tedy mimo skříň. A to nejpodstatnější omezení: základní deska nenese ani jeden rozšiřující slot, pouze dva SO-DIMM pro paměti.

Toto konkrétní ukázkové řešení od ASRocku je postaveno nad procesorem Intel Core i3-6100, což je 14nm dvoujádro generace Skylake, které běží na 3,7 GHz a má TDP 51 W. S ohledem na to, že stěna skříně je „jako ementál“ a s chlazením nebude problém, lze předpokládat, že u tohoto modelového kusu lze uchladit i vyšší procesory, včetně čtyřjádrových. Nevýhodou ale v tomto případě také bude celková hlučnost stroje odvíjející se od chladiče a také zanášení chladiče prachem. Jinak, vevnitř se počítá ještě se dvěma 2,5palcovými úložišti, ideálně typu SSD.

Tento formát byl dříve označován jako „Intel 5×5“, konkrétní rozměry desky jsou 140×147 mm, je tak téměř o třetinu menší než Mini-ITX. Intel v době představení (loni v létě) uváděl podporu pro procesory s TDP až 65 W.

Leica M-D (Typ 262), digitál bez displeje

Německá Leica má ve světě fotoaparátů unikátní postavení. Na rozdíl od Rolleiflexu neprošvihla přechod od filmových přístrojů k digitálním, což je na jednu stranu dáno tím, že full-frame čipy se dělají dlouho, zatímco plnohodnotný středoformát 6×6 v CCD ani CMOSu neexistuje (anebo by stál 10 miliónů korun) a na stranu druhou: dálkoměry Leica jsou doslova kultovní mezi pouličními fotografy, zatímco dvouoké zrcadlovky už dávno ne. Takže Leica dodnes prodává vynikající přístroje za brutální ceny a je jedno, jestli jde o kinofilmový dálkoměr, nebo jeho digitální variantu s 24Mpix full-frame čipem. Proto si může dovolit zvláštní a neobvyklé věci, jako třeba výrobu a prodej monochromatického digitálu Leica M Monochrom, ať již ve starší CCD nebo novější CMOS verzi. A proto si může dovolit i přístroj, který řadu lidí jistě potěší: digitální dálkoměr, který nemá na zadní straně žádný displej, a tedy nedává žádnou možnost kontroly pořízeného snímku.

Jakkoli to zní šíleně, je to přesně proti proudu doby, kdy po pořízení snímku 99,999 % fotografů hned míří očima na LCD, nikoli aby dále sledovali scénu a pořizovali další případné snímky. Leica M-D (Typ 262) tak sice dává jedno obrovské omezení v komfortu práce, ale může tak svého majitele opět přinutit pracovat „filmovým“ způsobem. Protože přiznejme si, že mít klasickou digitální Leicu s LCD, tak i po jeho přelepení černou páskou prostě bude ten displej lákat. A i za to si Leica nechá dobře zaplatit, cena za nový model bez displeje je dokonce vyšší než aktuální cena za běžnou digitální leicu s displejem a čipem s bayerovou maskou.

       

Komentáře

[lertimir]

No myslím si, že nejsem jeden z 100 000, který se na display na své zrcadlovce kouká málo. Většinou skutečně sleduji scénu. A ano stane se mi, že něco přehlédnu a pak je třeba 50, 80 nebo 100 snímků k ničemu. Nicméně bez displaye ten foťák musí fotit převážně (nebo jenom) do RAW. Právě proto, že se na display dívám málo, tak vím, že převážnou většinu těch chyb, které mě zničily snímky je chybné vyvážení bílé. Třeba tak, že jsem fotil v místnosti při teplých žárovkách a pak šel ven pod modrou oblohu se sluncem zakrytým mraky a bílá je úplně jinde. (nebo obráceně, nebo s bleskem a bez blesku v interiéru, nebo posuvy v bílé mezi hodinou před západem a hodinou po západu slunce). Tohle se nedá vykompenzovat z jpegů a musí být primární signál. (stejně tak jak vyvážení bílé se v analogu fakticky dělá z primárního signálu ve zvětšováku a barevné hlavě)