Rvačka

25.2.2011 10:19 | Přečteno: 2106× | Jen tak na okraj | poslední úprava: 25.2.2011 10:19

Vždy jsem se těšil na to, až jednou budu vést rozhovory se svým potomkem.

"Tak co? Jak bylo?"
"Dobrý tati. Přesně jak jsi říkal. I paní učitelka říkala, že vypadám jak Harry Potter", líčí mi s úsměvem synátor svůj první den ve škole s brýlemi. "A nikdo se mi nesmál!"
"A proč by se ti měl někdo smát?", otázal jsem se ho se zcela vážným obličejem, ale uvnitř mě zalil příjemný pocit z dobré trefy. Věděl jsem, že bude-li mít stejné brýle jako nosívám já, tak bude mezi svými vrstevníky časem spíš za frajera, než předmět posměchu. Dodnes si s úsměvem vzpomínám na panickou hrůzu, kterou jsem měl z toho, že bych měl nosit "kulaté" brýle. Bodejť by ne. To co tehdy byly nuceny děti nosit byly nejlacinější tlusté plastové zrůdy, které při sebemenším prudším pohybu klouzaly z hlavy do pryč. A v těch "kulatých" ještě člověk navíc vypadal jako naprostý debil. S těmi tenoučkými stříbřitými drátky, lehčími než samotná skla, vybavenými navíc nožkami s pružinkami za uši, se to vůbec nedalo srovnat. Celý předchozí večer si je synátor nedočkavě zkoušel u zrcadla a nemohl se dočkat, až jimi ohromí své spolužáky.
"A dokonce i Matěj, když do mě vrazil se mi omluvil!"
Nechápavě a tázavě jsem se na něj podíval.
"Za co omluvil?"
"No, za to že do mě žduchnul. Bojí se že by mi je mohl rozbít"
No jo. To tedy začal náš vyčůránek z toho brzy těžit že má brýle, zasmál jsem se v duchu. Ale nahlas jsem se mu řekl: "Hele, já nechci aby si s tebou ve třídě hráli oblíbenou hru na fackovacího panáka!"
Mlčel, a koukal přitom do země, tak jsem podezřívavým tónem pokračoval: "Nebo si snad s tebou hrají tuhle hru?"
"No. Někdy asi jo." Lezlo z něj jak z chlupaté deky
"A to si to necháš líbit?"
"Když ona paní učitelka by mi dala poznámku, kdybych jim to vrátil!"
"Tak poslouchej", to už jsem se neudržel. "Tisíckrát radši si přečtu poznámku, že jsi někoho fláknul, než aby sis tohle nechal od někoho líbit, rozuměls?"
"Tak jo! Příště až mě Matěj zase praští, tak mu dám čenichovku a bude!", s radostným ulehčením ze sebe vyrazil, ale já vím, že mu stejně žádnou čenichovku nedá. řesto že je mnohem větší a silnější než on.
...
"Když on je Matěj ze třídy nejsilnější." "Jo? A jak to víš?" "Možná tak nejdrzejší, ale nejsilnější určitě ne."
"A jak vůbec zkoušíte kdo z vás je silnější? A jak se vlastně perete?", dotíral jsem na něj s otázkami.
Syn nechápavě koukal, tak jsem svůj dotaz upřesnil: "Myslím jako když už se perete, tak kdo je pak vítěz, a kdo poražený?"
"No pereme se tak, že vítězem je ten, kdo toho druhého shodí na židličku. A ten je pak poražený."
Udiveně jsem nad tím zakroutil hlavou: "No to je tedy rvačka jak noha.." A vzpoměl si přitom na dávný zápas, když jsem byl ještě kluk. Rvačky mi nikdy nečinily nějaké potěšení. Většinou jsem se z nich úspěšně vykecal, bylo to však ale i díky tomu, že jsem svůj strach nikdy nedal najevo a postavil se protivníkovi zpříma, i když byl mnohem starší a silnější.

Tenkrát však šlo o pračku kolektivní. Jako obvykle jsme seděli s kamarádem na "našich stromech", když tu nám něco spadlo dolů (co to bylo už jsem dávno zasklil). A než jsme stačili sešplhat, zmocnili se toho kluci z konkureční party. Byl tedy smluven zápas. Protivníky jsme si rozdělili podle svých "rváčských" schopností a šli jsme se prát "za barák".

Na mě připadl Jenda Rybár. Znali jsme se a neměli vůči sobě nějakou nevraživost. Náš zápa taky podle toho vypadal. Chvíli jsme se váleli po zemi, a prali se spíš z legrace než vážně. Taky jsme toho po chvíli nechali a spolu s houfem čumilů sledovali zápas druhé dvojice. Robert, můj nejlepší kamarád, se pral rád. A dobře. Jeho soupeř byl silnější a větší. Navíc měl i větší podporu mezi přihlížejícími. Váleli se po zemi, která se změnila v bahnitou louži. Ale výsledek zápasu byl jasný.

Robert sice doma dostal mazec za zablácená kolena. Ovšem jeho soupeř měl zablácená záda od hlavy až k patě.

       

Komentáře

[Zett]

Taky si vzpomínám na jednu zásadní rvačku z mládí. Jeden kluk tenkrát "šikanoval" dost dětí z nižších ročníků včetně mně. Docela dlouho jsme to snášeli, ale jednou jsem se zdravě naštval a i když byl o dva roky starší vyzval jsem ho na souboj. Věřejně před naším domem a před velkou skupinou dětí ze sídliště jsem mu dal válečky. Taková potupa! No a pak už byl klid, už si nedovoloval a dokonce mi říkal ahoj.

Z.

[Zdeněk Burda]

My se rvali pořád a hodně. Do teď mne nezdraví někteří spolužáci ze základní školy. Někteří se otočí a dělají, že neexistuji i když jsem si vedle nich sednul v autobuse a to bylo skoro deset let po základce... (jsou to ti co bývali největší siláci ve skupině, ale samostatně vždy dostali na budku).

[Robotics]

Ty jo, to je zajmavý, ten co se semnou rval, tak je z něj teď uplna troska, furt ožralej, hraje automaty..

[Tomáš]

Ahoj náhodu sem narazil na tu řeč o rvačkách. Je mi 14 co jsou to ty válečky? Jak se dělají? silesianT@centrum.cz

[falcon]

Válečky jsou vlastně to, že položíš soupeře na záda. Sedneš si na něho obkročno nohama a dáš mu válečky. Chytneš mu ruce a položíš je k zemi, potom mu přiložíš kolena na bicepsy. Přitlačíš na ně, a potom kolena válíš na jeho bicepsech, bolí to. Nemálo krát jsem byl taky obětí válečků.

[jozka]

To co tehdy byly nuceny děti nosit byly nejlacinější tlusté plastové zrůdy, které při sebemenším prudším pohybu klouzaly z hlavy do pryč.

Mely ovsem jednu vyhodu. Staly dvacetsedm kacees. Coz byl padny argument pro tatu, kdyz mi po roce noseni kupoval uz asi pate. Ty mi myslim rozbil mic, kdyz jsem netrefil na placku balon hlavickou tak, jak se slusi a patri, ale korenem nosu a ony se rozpadly presne na polovinu. Kdyz mi nekdy v seste tride po letech plastovych priser poridili kovove obroucky (v cene 370 KCS), pripadal jsem si jako zbohatlik

[Aleš Kapica]

Prd výhodu. Řešil jsem brýle prakticky do doby než jsme se jednou vraceli s rodiči z chaty a až u dědy a babičky jsme zjistili že jsem tam ty okule zapoměl. Načež senioři proštrachali šuplíky, jestli náhodou z jejich sbírky něco nepůjde. A tak se ke mě dostaly brejle po pradědědečkovi, které měly zhruba stejnou dioptrickou hodnotu jako jsem potřeboval. To bylo někdy kolem mých 13 let. Tyto brýle - které mě tedy nestály ani korunu jsem měl do svých 22 let, než zařvaly při zápase s kamennými houskami ve vojenské nemocnici. Během té doby jsem je cca třikrát utopil. Jednou na bazéně, jednou u splavu v řece a jednou na porubském koupališti. A pokaždé je zase vylovil. Nesčíselněkrát jsem si na ně šlápnul nebo sednul - vždycky stačilo akorát zohýbat drátky a vše bylo zase OK. Jednou jsem na ně šlápnul na dlaždičkách ve sprše. Od té doby měly malinkou prasklinku, asi tak jako když kamínek vlítne do čelního skla.

Bylo to poctivé rozbitné sklo a mosaz potažená bakelitem. Žádný masivní plastový šunt. Od té doby jsem si pořizoval rámečky výhradně tyto. Většinou mě stály tak kolem 300,- akorát teď už se shání mnohem hůře, takže i cena šla nahoru.

Jen taková vsuvka - dlouhou dobu jsem nemohl nové rámky sehnat. Pátral jsem i na netu a zjistil jsem že ačkoliv optici doporučuji na sport tyhle brýle co mají nožičky s perkama, nikdo je nedělá. Pokud byste o někom takovém věděli - dejte vědět.

[Aleš Kapica]

P.S.:Rámečky tenkrát zápas vydržely, ale cca po čtyřmetrovém letu u nich prasklo sklíčko. A naneštěstí se to nedalo přesklít, protože utahovací šroubky těch rámků byly roznýtované.

[Aleš Kapica]

Příloha:

• stul.jpg (56074 bytů)

To byly ony.. viz příloha.

[PepaSFI]

ale ono by to přesklít šlo jenže proč by se s tím namáhali když můžou prodat nové. Většinou ty roznýtované šroubky jdou za přiměřeného násilí povolit anebo se ta rozklepnutá část odvrtá. Když se jim do toho u optika nechce, tak zkusit třeba hodináře nebo nějakého kamaráda modeláře.

[jozka]

Vzhledem k tomu, ze jsem z tech peti bryli troje ztratil tak to vyhoda byla

Co se brejli s perky tyce... kdyz jsme na baraku predelavali strechu, nasel jsem pod taskami na tramu papirove pouzdro s takovymi brylemi. Zrejme je tam pred sedesati lety zapomnel nektery z pokryvacu. Na tom pouzdre byla i firma bryle vyrabejici, uz davno neexistuje. Ale bryle jsem si nechal, vzhledem k tomu, ze mi v osmnacti doktor rekl, ze uz mam jen dve a pul dioptrie, coz je skvely a ted uz se to bude jen zhorsovat, nechal jsem si je. Jednou je budu potrebovat

[Robotics]

Taky sem se mlátil, mě otravoval furt jeden kokot na základce, já samozřejmě nejmenší, nejslabší, rval sem se s ním furt, vždycky dorážel tak dlouho až mi ruply nervy tak sem ho fláknul o tabuly, ale chtěl se rvát furt takže celou základku rvačka . Ale žádný pěsti. Ale teď kdyby mě někdo nasral tak du do toho natvrdo pěstma, žádný sraní jak na základce, prostě to hned ukončit ať už dostanu do držky já nebo ten druhej ode mě... prostě porvat se jako by šlo o život a nenechat si nic líbit . Člověk si nesmí nechat srát na hlavu. A to ani když to někdo myslí jen ze srandy, a furt poštuchuje a prudí a otravuje. Člověk tomu druhému musí ukázat, co všechno si na něj ten druhej může dovolit i za cenu toho, že bude vypadat jak někdo kdo se hned nasere a jak nějakej agresor.

[Saljack]

Já nevím, já mám z rány pěstí strach do oblasti obličeje protože mám své zkušenosti. Já měl už průser v první třídě, když jsem jednoho kluka praštil (spíš to byla facka) a on z toho měl chudák otřes mozku. Druhý den přišla jeho máma do školy a s učitelkou se na mě sesypaly jak vosy. Krávy, do teď si pamatuji, jak jsem brečel a bál jsem se to doma ukázat. Nebylo to od nich vůbec pěkný, protože se mě ani na nic nezeptaly, jak to bylo atp. a hned na mě začaly. Nikoho nezajímalo proč to bylo, bylo to protože si dovoloval na jiného kluka a já jsem se ho zastal. Přitom by stačilo si do školy zavolat i moje rodiče a promluvit si se mnou v přítomnosti i někoho kdo se vás zastane. Teď to vypadá jako blbost, ale pokud je vám 7 let, tak to není moc příjemné. Největší sranda ale byla, když jsem poznámku ukazoval se slzami v očích tátovi. Ten se začal smát .

[Robotics]

No, to je chyba učitelů, to je nejhorší, že nikdy nezkoumaj proč se co stalo .

[whistleblower]

to nie je pravda

[Saljack]

"Nebo si snad s tebou hrají tuhle hru?" "No. Někdy asi jo." Lezlo z něj jak z chlupaté deky "A to si to necháš líbit?" "Když ona paní učitelka by mi dala poznámku, kdybych jim to vrátil!" "Tak poslouchej", to už jsem se neudržel. "Tisíckrát radši si přečtu poznámku, že jsi někoho fláknul, než aby sis tohle nechal od někoho líbit, rozuměls?" "Tak jo! Příště až mě Matěj zase praští, tak mu dám čenichovku a bude!"

Předem chci říct, že nevím všechny podrobnosti (hlavně věk syna), ale rozhodně bych do něčeho takového syna nenaváděl. Hra na fackujícího panáka je pokud si ještě pamatuji zcela normální u nás to byl pokaždé někdo jiný a většinou to mezi sebou byli kamarádi. Ovšem můžu tě upozornit, že pokud tahle hra přeroste v rány pěstí, tak může dostat pěkný řešeto. Mě kdokoliv dát ránu do obličeje, tak prostě dostane a je mi jedno kvůli čemu. U nás doma se do tohohle nikdy rodiče nemíchali, což si myslím, že je nejlepší pokud to tedy není vyloženě šikana (a myslím opravdová šikana). Ono taky proč by se do toho doma u nás míchali, když já s bráchou jsme taková hovádka .

[Robotics]

Jen ať mu tu ránu pěstí dá. Taky bych to svému synovy poradil. Ať si nenechá nic líbit. Není to myšleno tak, že by měl útočit, ale bránit se. Vší silou. A at začne cvičit nebo chodit na nějaký bojový umění.

[Saljack]

Tohle jsou pěkně debilní rady. Buď na to má nebo na to nemá. To ovšem musí uvážit on.

[robotics]

Takže když na to nemá, tak si to má nechat líbit?

[Saljack]

To netvrdím, ale měl by k tomu dojít sám a ne, že mu to řekne rodič. Rozhodně ne začít hned ránou pěstí do hlavy, to by totiž mělo být až krajní řešení.

[Saljack]

A to má nebo nemá jsem nemyslel fyzicky, ale spíše psychicky, jakože má na to se k tomu odhodlat.

[Aleš Kapica]

Podívej se, to máš tak. Dítě respektuje autority. To je v zásadě OK. Ovšem zároveň se musí naučit, že jsou situace, kdy veškerý ohled na autority a jejich nařízení musí jít stranou. A pokud nechceš, aby to dítě pak trpělo výčitkami svědomí, pak mu musíš coby rodič dát jednoznačně najevo jakým způsobem se pak k tomu postavíš. Tj. jestli ho za takový přestupek pak ztrestáš, nebo ne.

[Saljack]

Ale to dítě by mělo samo vědět, co je "správné" a co není. Navíc to dítě ví (nebo by aspoň mělo vědět), jak se rodič zachová v různých situacích.

[poky74]

Je vidět že děti rozhodně nemáte a nejste s nimi ve styku. Dítě nemá tušení co je správné, an tož jak a proč se nějak chovají dospělí.

[Saljack]

To je pravda, že děti nemám a doufám, že tomu tak ještě nějaký pátek zůstane. Ve styku s nimi však jsem. Tvrdit, že dítě nemá tušení co je správné je pěkná pitomost. I můj pes dobře ví, co je špatné a co ne. Pes podle výzkumu je jako 3 leté dítě. Chcete mi tvrdit, že jsou děti tak hloupé?

[poky74]

Děti nejsou tak hloupé, ale děti kterým se nevysvětlí jak to je a jak to chodí to prostě nemají jak vědět

[tomboytom-deviant]

?? Na čem jedete?

V našem perfektním ("tady by mohla být politická zevšeobecněná nadávka, ale dnes se krotím") školství se při výchově dětí uplatnují něčí kokotské teorie které ve výsledku způsobí to, co autor zápisku zpozoroval u svého syna. Logicky by se ten kluk neměl zdráhat bránit a vrátit ránu. Ale když může být za obranu a vrácení rány POTRESTÁN školní autoritou (po rodičích jeho druhá největší autorita v životě) stejně, jak kdyby agresi vyvolal, tak se dostává do pasti. Bud si to nechá líbit a nebo se bude bránit, ale pak přijde strach, co na to doma, když bude mít poznámku.

Škola to dítě dost oblbla a je dobře, že má rodiče, který sním komunikuje a postrčí ho správným směrem.

[Saljack]

Úplně jste všechno překroutil! Já jsem neřekl aby se nebránilo! Jenom jsem odsoudil navádění rodičů k ráně pěstí. A myslím si, že pokud někomu někdo dá pěstí je správné aby byl potrestán! Takže když vám někdo dá pěstí, tak vy půjdete vezmete zbraň a zastřelíteho?

[poky74]

Když mi někdo dá pěstí bezdůvodně tak mu tu ruku zlámu, říká se tomu adekvátní obrana.

[tomboytom-deviant]

OMG, ano, dítě se narodí již z osvojeným hodnotovým systémem, všemi znalostmi a školní věk je tak akorát na opruz. Dítě vše ví a zná, rodič se nemusí starat...

[jozka]

U nekterych deti mi to tak pripada. A nekterym to zustane do dospelosti

[Saljack]

Pokud dítě starší 7 let nedokáže rozeznat, co je jasně "správné" a co není, tak není něco v pořádku.

[Zdeněk Burda]

Vzhledem k tomu, že to nerozezná spousta dospělých, tak bych to neviděl jako tak jasnou věc.

[tomboytom-deviant]

Rodiče jsou tu taky od toho, aby své dítě postrčili, nemyslíte? Pokud se synek někoho bojí, neumí se a nebo nechce bránit jenom k vůli tomu, že mu učitelka dá taky poznámku, je potřeba si to sním vyjasnit.

Jinak fakt ujetej systém v těch školách. Když se bráníš, nebo někomu něco vrátíš (což je taky obrana, je to demostrace síly a prevence do budoucna) tak to máš v žákovký knížce taky :( Na obraně není nic nepřirozeného ani špatného.

[Saljack]

To možná ano, ale vás také nikdo nikam nepostrkává. Život je prostě tvrdý. Pokud se synek bojí, že dostane poznámku, tak to zas taková šikana asi nebude nemyslíte?

[sidik]

Taky jsem býval otloukánek ale vydrželo to někdy do 7. třídy. Pak ten nahromaděný vztek vyšel ven naráz a největší sígr ze školy ode mě dostal nařezáno až mě museli odtrhnout. Tehdy jsem pochopil, že základní pravidla pro přežití jsou "nenechat si srát na hlavu" a "s nikým se nesrat". Svoje děti povedu stejným směrem.

Pokud možno, vyhnout se konfliktům ale pokud už je do nich člověk zatažen (je na něj útočeno), tak si rozhodně nenechat nic líbit a postavit se na odpor.

[whistleblower]

asi budete príbuzní tých šimpanzov učenlivých, zatiaľčo ženy nie sú z Venuše, ale pochádzajú od bonobov))

[Dag]

Zajímavé téma. Jak se k tomu, otloukánek, pozdějí rváč a později dlouholetý zvladatel problémového chování postavit?

Jistě, rvačka je pro mne dne něco, jako pro popeláře plné polelnice. Žádný adrenalín, jen nutná, nudná a otravná fyzická práce. kolikrát se na mne žene 110 kg s židlí v ruce a já si jen říkám, zase to kafe dopiju až za chvíli. To jako nejsem silný rváč, jen vím jak koho uklidnit. A často slovně. Opakuji, často slovně. Většinu afektů jde prostě ukecat. pokud netrváte na to že zrovna vy jste ten KING!

Ovšem tady jsme v oblasti dospívání, a tady fakt, kluci se musí porvat! Bych jim to dovolil, prostě to je OK. K tomu věku to patří. Hlavně ať si nickluci neudělají. A tatínkové ať do toho nekacejí moc! Já vím, . je to těžký...

[whistleblower]

Mala som doma štyroch chlapcov,kvôli trom z nich stáli najmä cez prázdniny takmer denne pred našimi dverami delegácie sťažovateľov - zablatených detí, rodičov, ich susedov, priateľov a známych... a ja som sa tvárila, že som na Seychelách.

[son]

To jako nejsem silný rváč, jen vím jak koho uklidnit. A často slovně. Opakuji, často slovně. Většinu afektů jde prostě ukecat.

Zajímavé. Mohl byste nám prozradit jak na to? Modelová situace: opilec mi vyhrožuje, že mne skopne ze schodů ...

[Dag]

Nemohl a mohl. Neznám konkrétní situaci. V tomto případě stačí většinou účast. První je souhlasit: : "Jasně jsem kokot a a strašně tady překážim, sorry woe!." Přístup na jeho rovinu: " hele já jsem vožralej na debila tak sorry! Hele já se ti omlouvám, Hele, a nechceš raději na panáka? Je to na hovno co?" "Přinutit" souhlasit. Pak už je to většinou na pár páchnoucích obětí. Sohlasit, pochválit. Určitě stovky tvrdých ataků co skončily: "týýý woééé, týýý mi rozumíííš, a jááá sem fakt debííííl...".

K tomu si nechávat voný loket na úder, kyby to selhalo. Plus noha do strany . strčit a utéct. To je nejlpší, jemu se mu nestane a vy odejdete a jste pryč.

Zrada - ten člověk si na vás sedne a chce vás zvát na panáka, k sobě domů. Doporučuji: !Hele woe, já bych tak rád, ale já měl bejt doma a ta moje bude už takhle dělat bugr ( a bacha to funguje - děti) a děti chtěj doma tátu!"

[Dag]

Zapomněl jsem dodat, v součané době se setkávám hlavně s agresivitou danou postižením. Tam je to vyšší lavel to ukecat, ale jde to.

[the.max]

Tak ja tedy brejle nastesti nosit nemusim, ale pokud jde o bitky na zakladce, tak v tom jsem vynikal. Hned prvni tyden v prvni tride si mne vyhledla skupinka starsich romu (tehdy tusim chodili do 3. tridy, jeden jiz 3. rocnik opakoval). A protoze jsem byl v te dobe vice siroky nez vysoky, byl jsem zjevne dobrym cilem. Ve vysledku jsem si tedy 3-4x do mesice strihnul 'ciganskou ferovku'. Ucitele, ale i kolemjdouci civiliste vzdy radeji otocili hlavu a delali ze nic nevidi. Takhle to slo az do 5. rocniku, kdy jsme se se 2ma z nich sesel v jedne tride. tehdy uz se ale me proporce znacne menili ve prospech vysky a hlavne kvuli opakovanemu kazdodennimu treningu o presavkach jsem se dostal na vyssi skill level, Relativne brzy jsem zvladal jiz oba najednou. Zhruba v te dobe si tridni ucitelka a i ostatni ucitele uvedomili, ze asi neco neni v poradku. Vrcholem tohoto rocniku byla scena, kdy prisel do skoly (mimo oligatniho utery, kdy jsme k svacine dostavali krom mleka i rusky chleba (moskva) a obvykle platek sunky) bratr jednoho z mych tmavsich spoluzaku, ktery mezi tim byl ve 4. tride, i kdyz byl o 2 roky starsi. Bitka to byla docela slusna, zacala tim, ze o velke prestavce jsem od neho chytil ranu pesi ze zadu do hlavy. v zapalu boje, kdy se nas od sebe snazil rozdelit cetny ucitelsky sbor jsem pesti udelal dulek do kovovych futer (do dnes tam ten dulek je a ma byvala tridni to nikdy nezapomene zminit, kdyz se nekde potkame). Vysledek byl ten, ze ja mel zlomeny clanek na pravem ukazovacku, cigan ktery mne napadl mel prerazenou celist.

A ackoli jsem nikdy zadnou bitku nezacal sam, ani tuhle, potrestany jsem byl paradoxne pouze ja. Z pocatku jsme sice oba dostali reditelske dutky, druhy den ale prisla reditelka do skoly s velkymi tmavymi brylemi, me byal dutka zmenena na snizenou znamku z chovani, ciganovi byla dutka vymazana.

Nikdy jsem nemel zadny problem s nikym z majoritni spolecnosti ani prislusniky jine rasy, vzdy to byli jen a jen cigani a vzdy to byli oni, kdo dali prvni ranu.

Od te doby je nemam rad a nikdo me nepresvedci o opaku.

[robotics]

Do mě se pouštěl bílej a furt ten samej Chytil se menoval. Vždycky to byli Chytilové kdo si začal. Cigány nebráním. Ale nesnáším všechny co mají příjmení Chytil a nikdo mě o opaku nepřesvědčí.

[the.max]

tak to ja nastesti nejsem

[robotics]

Tak to máš štěstí .

[Aleš Kapica]

Ze mě měli (a naštěstí dodnes mají) cigoši podvědomý respekt. Sice jsem nikdy žádnému z nich nic neudělal - nebylo toho totiž třeba - šlo však asi vycítit, že by v takovém případě šlo na krev.

Zato poslední bitku kterou jsem kdy absolvoval, vyvolali zcela bezdůvodně bílí "obhájci" této menšiny. Měl jsem tehdy dost v kouli, tak si asi mysleli, že to bude hračka. Vyčíhli si okamžik, kdy jsem šel na záchod - už jsme měli zaplaceno a chystali jsme se odejít - a mezitím ztřískali mého kolegu Oldu Vondrušku. Vycházím z toalety a vidím že se někdo žene. Říkám si: "Ten má ale naspěch..", tak jsem mu uhnul aby mohl proběhnout. Ovšem ten skrček doběhnul ke mě a ťuk.., ťuk... No. Zhruba při třetí ráně mi došlo že mě tluče. V tu chvíli mi blesklo hlavou - nejít k zemi a chránit si záda.

Měl jsem totiž na paměti osud jednoho mého kamaráda, který při podobném setkání - ovšem se skiny, padnul k zemi v domnění, že ho nechají na pokoji. Skončil zkopaný s očima jak Pinochet.

Prodral jsem se tedy mezi tou tlupou, která mě bušila mezitím do zad do rohu, kde jsem byl z jedné strany kryt hracím automatem a z druhé kulečníkem, takže už museli ke mě pěkně postupně a po jednom. Jenže to už se jim nechtělo. Viděli že by to pro ně nemuselo dobře dopadnout, takže došlo na slovní výměnu názoru a já se tak vlastně dozvěděl o co vlastně jde.

To však ve mě ještě víc vzpěnilo krev. Viděli že šlápli do hovna, tak z toho raději vycouvali. Já měl jen jedinou starost. O to co se stalo s Oldou. Našel jsem ho venku před barem a navzdory situaci dostal záchvat smíchu. Stál tam. Klepal se jak ratlík a v každé nosní dírce po jednom zakrváceném papírovém kapesníčku.

Odvedl jsem ho na kolej. Dal mu na uklidněnou dopít zbytek rumu co jsem tam sušil, a teprve v ten okamžik mi došlo, že ta partička za námi pořvávala něco v tom smyslu, ať už se tam nevracíme. No to bylo něco pro mě!

Adrenalin opět zabouřil a vyrazil jsem zpátky. Ti sráči jak mě viděli okamžitě dostali bobky, že jsem snad volal policajty a tak se začali vytrácet jak pára nad hrncem. Jenže cestou museli projít kolem mě - a ta ulička byla dost úzká, tak byli krotcí jak beránci. A jeden z nich mi - snad na svou omluvu - prozradil, že je proti nám poštval nějaký Patrik. Bylo mi to jedno. S vítězoslavným pocitem jsem si pak poručil od obsluhy panáka - jako bolestné, že předtím jen přihlíželi, místo aby se snažili nějak zakročit a hodil to za hlavu.

V dalším průběhu večera (nebo spíš rána) jsem se však dozvěděl, kdo je ten Patrik. Byl to zakomplexovaný majitel toho baru, který nesnášel lidi z kolejí a tak čas od času poštval podobné výlupky na nic netušící návštěvníky svého podniku.

Celou dobu co jsem tam byl stál hned vedle mě a nejistě se usmíval, co bude, ale mi to bylo fuk. Mnohem víc než tihle štváči mi totiž vadí hajzlíci, které vůbec nezajímá proč jdou někoho mlátit.

Brno, Bar u Admirála, vedle Konve na Úvoze rok 1999(?)

[gtz]

Brno, Bar u Admirála, vedle Konve na Úvoze

Restaurace u Zlaté konve je celkem super, k Admirálovi jsem jednou omylem zabloudil a celkem hodně velká arogance obsluhy.

[Zdeněk Burda]

Jo cikáni a jejich férovka... také jsem si jich užil. Jeden učitel mne donutil posadit se vedle nejvetsiho gaunera na hodinu hudebky, dopadlo to tak, že jsem mu ve velmi krátké době zabodnul do ruky na lavici kružítko (cikánovi, ale učitel by si to zasloužil také).

[the.max]

hehe, tak s kruzitkem v zadech jsem zkoncil pri hodine zemepisu. Proste jednomu hnedokozci ruplo v bedne, zvedl se ze zidle, presel pul tridy a zabodl mi kruzitko do zad. to co nasledovalo asi nemusim popisovat

[Dag]

Koukám že to fachá. Všechny vzpmínky jsou na téma: ja jsem dal někomu na držku . A to je nakonec dobře.

[jozka]

Ja ne, ja se z toho vzdycky vykecal Saze mi bouchly jen jednou na prumce a i tak jsem se nedonutil dotycneho prastit pesti a uz kdyz jsem ho drzel pod krkem a on klepal nohama deset cisel nad zemi, tak jsem vychladnul a nechali jsme toho

[Zdeněk Burda]

No tak těch kde jsem dostal já na držku si pamatuji také hodně Dokonce bych řekl, že mne to dost změnilo. Skončit v bezvědomí není moc příjemné a dělám vše pro to aby se to neopakovalo.

[Dag]

Čéče, já taky. A bylo to tam, kdy bych to nečekal.

[Grunt]

Já si myslím, že by si ho oba měli položit na stůl proměřit a porovnat. Pak by byl konečně pokoj. A s těma brýlema stejně tak.