Rukověť baliče RPM - X (Skriptíky)

21. 7. 2005 | David Nečas | Návody | 6885×

Předinstalační, poinstalační, předodinstalační, poodinstalační... prostě spousty skriptíků.

Skriptíky

Řadu instalačních úkonů nelze převést na jednoduché vytvoření souborů, které by šly zabalit do rpm, a je zapotřebí je provést až na cílovém systému. Patří mezi ně zejména:

• vytváření a rušení systémových účtů a skupin,
• správa alternativ (/sbin/alternatives),
• zaindexování knihoven ldconfigem,
• registrace info stránek,
• registrace XDG souborů (aplikace, MIME typy),
• přegenerování souborů fonts.dir, fonts.scale a spol.,
• registrace služeb chkconfigem,
• zaindexování do ls-R databáze TeXu,
• registrace dokumentace do scrollkeeperu,
• přidání položek do XML katalogu,
• registrace schémat GConfu,
• aktualizace různých dalších databází, vyrovnávacích pamětí a souborů.

A k tomu slouží skriptíky (scriptlets) – skripty zabalené do rpm a spouštěné při instalaci či odstranění balíčku, případně jiných příležitostech. Ve spec souboru vypadají podobně jako skripty vykonávající jednotlivé fáze balení; jednoduchý poinstalační skriptík může vypadat např.

%post
/sbin/ldconfig

Instalační skriptíky

Instalační skriptíky se spouštějí při instalaci či odstranění balíčku. K disposici máme tyto:

%pre

Předinstalační skriptík, spouští se při instalaci a aktualizaci, než se balíček instaluje.

%post

Poinstalační skriptík, spouští se při instalaci a aktualizaci; po nainstalování nového balíčku, ale před odstraněním starého.

%preun

Skriptík, který se spouští před odebráním balíčku, též při aktualizaci před odstraněním starého balíčku.

%postun

Skriptík, který se spouští po odebrání balíčku, též při aktualizaci po odstranění starého balíčku.

To tedy zní pěkně zmateně. Klíčem k pochopení je, že aktualizace probíhá tak, že se nejprve nainstaluje nová verze, a pak se teprve odinstaluje stará verze balíku (co se týká souborů, tak ty jsou v tu chvíli obvykle již přepsány novými, tudíž toho moc ke smazání nezbývá). Aktualizace tedy vypadá:

1. Nový %pre.
2. Instalují se soubory nového balíku.
3. Nový %post.
4. Starý %preun.
5. Mažou se soubory starého balíku.
6. Starý %postun.

V případě obyčejné instalace, resp. odstranění, proběhnou jen body 1-3, resp. 4-6. Aby i skriptíky trochu tušily, co se děje, dostávají jako první argument, $1, kolikrát je balík právě nainstalovaný (přesněji kolikrát bude nainstalovaný po dokončení právě probíhajícího úkonu) – a nemělo by nás už překvapit, že je to občas více než jednou. Hodnoty $1 shrnuje následující tabulka:

Akce		Skriptík	$1
Instalace	rpm -i	%pre, %post	1
Aktualizace	rpm -U	%pre, %post	2
Aktualizace	rpm -U	%preun, %postun	1
Odstranění	rpm -e	%preun, %postun	0

Je-li kupříkladu zapotřebí provést nějaký úkon až po definitivním odstranění balíku, otestujeme hodnotu $1 na nulu:

%postun
if [ "$1" = 0 ]; then
…
fi

Jednotlivé skriptíky je možno při instalaci zakázat volbami --nopre, --nopost, --nopreun a --nopostun. Všechny čtyři zakáže volba --noscript.

Ověřovací skriptík

Ověřovací skriptík se jmenuje %verifyscript a spouští se při rpm --verify. Může zkontrolovat konzistenci balíku ve věcech, které rpm nekontroluje, a vypsat o tom zprávu na standardní výstup nebo chybový výstup.

Pokud je mi známo, nemůže způsobit stejné selhání ověření jako třeba chybějící soubor. Může sice skončit chybou, ale tu rpm považuje za fatální, jako když selže kterýkoli jiný skriptík. Navzdory této podstatné vadě se občas využívá.

Transakční skriptíky

Transakční skriptíky jsou novinka ve verzi 4.4. Podobají se instalačním, ale rpm je spouští úplně na začátku nebo na konci celé transakce – instalace/aktualizace/odstranění skupiny balíčků. Existují dva:

%pretrans

Předtransakční skriptík, spouští se na začátku celé transakce při instalaci a aktualizaci.

%posttrans

Potransakční skriptík, spouští se na začátku celé transakce při odstranění a aktualizaci.

Spouště

Spouště (triggers) mohou při neopatrnosti způsobit pěknou spoušť, jelikož pravidla pro jejich spouštění jsou ještě zmatenější než u instalačních skriptíků. Od nich se vlastně liší jen v jedné zásadní věci: instalační skriptíky se provádějí při instalaci balíčku, který je obsahuje, kdežto spouště tiše číhají na instalaci či odstranění jiného balíčku, a teprve při ní se spustí.

Spouští jsou tři typy, které odpovídají instalačním skriptíkům. Jen ekvivalent %pre chybí, neboť příliš nedává smysl číhat na chvíli těsně před tím, než se začne instalovat nějaké jiné rpm – libovolnou činnost může balíček stejně dobře vykonat rovnou při své vlastní instalaci.

%triggerin

Aktivuje se po instalaci zadaného balíčku.

%triggerun

Aktivuje se před odstraněním zadaného balíčku.

%triggerpostun

Aktivuje se po odstranění zadaného balíčku.

Balíček, na nějž se má číhat, dáváme jako argument daného skriptíku, a to za dvojpomlčku (ve stylu GNU argumentů programů). Balíček nemusí být jen jeden, můžeme jich uvést několik oddělených čárkami, a dokonce s verzemi, zcela stejně jako u závislostí. Spoušť se pak aktivuje při instalaci (odstranění) kteréhokoli z nich.

%triggerin -- lobster > 1.7, perl < 6.0

Instalačním skriptíkům rpm předává jeden argument, a to počet nainstalovaných instancí balíčku. Spouště musejí být složitější, a proto dostávají dva argumenty: první je stejný, druhý je počet instancí balíčku, jenž spoušť aktivoval.

Budeme teď muset trochu revidovat popis, co se vše děje při aktualizaci (existuje-li to):

1. %pretrans (úplně na začátku).
2. Nové %pre.
3. Instalují se soubory nového balíku.
4. Nový %post.
5. %triggerin aktivované instalací nového balíku.
6. %triggerun aktivované odstraněním starého balíku.
7. Starý %preun.
8. Mažou se soubory starého balíku.
9. Starý %postun.
10. %triggerpostun aktivované odstraněním starého balíku.
11. %posttrans (úplně na konci).

Spouště jsou vcelku náchylné k zareznutí a balíčky se spouštěmi jsou de facto vždy vázány na jednu distribuci. Srozumitelný a smysluplný příklad z praxe je snad passivetex, jenž obsahuje jak formáty nezávislé na LaTeXu, tak LaTeXové. Po instalaci LaTeXu, tj. balíčku tetex-latex, proto znovu vygeneruje své formáty, čímž se doplní i ty specificky LaTeXové:

%triggerin -- tetex-latex
/usr/bin/env - PATH=$PATH:%{_bindir} fmtutil \
  --cnffile %{_datadir}/texmf/tex/xmltex/xmltexfmtutil.cnf --all \
  > /dev/null 2>&1
exit 0

„Čisté“ řešení by zde snad mohlo být rozdělení balíčku, ačkoli zrovna u těch TeXových by důsledné rozdělování vedlo k nepřehlednému chaosu stovek pidibalíčků s pár makry.

Jednotlivé spouště je možno při instalaci zakázat volbami --notriggerin, --notriggerun a --notriggerpostun. Všechny tři zakáže volba --notriggers.

Interprety skriptíků

Zatím to vypadalo, že skriptíky interpretuje shell, a kdybychom je chtěli psát v Haskellu, máme zkrátka smůlu. Ale nic není tak jednoduché, jak to poprvé napíši – v tomto případě naštěstí. Každý skriptík přijímá argument -p interpret definující program, který má skriptík interpretovat. Implicitní je shell. Interpret je nutné zadat s plnou cestou. Verze 4.4 navíc přidává hodnotu interpretu <lua>, určující, že má skript vykonat interpret Lua zabudovaný do rpm.

Nic nám tedy nebrání – tedy nic kromě obavy ze ztráty důstojnosti – napsat poinstalační skriptík takto:

%post -p /usr/bin/tcc
#include <unistd.h>
int main() {
  execl("/sbin/ldconfig", "ldconfig", 0);
  return 1;
}

Volba -p se často využívá, či spíš zneužívá, ještě k jinému účelu. Chceme-li totiž spustit jen ldconfig, je zbytečné spouštět shell, aby spustil ldconfig. Určíme tedy ldconfig jako „interpret“ prázdného skriptíku:

%post -p /sbin/ldconfig

       

Komentáře