Bob Frankston (Programmers at Work)

13. 8. 2008 | Tomáš Znamenáček | Rozhovory | 2859×

Bob Frankston naprogramoval první tabulkový kalkulátor (VisiCalc), pracoval na Lotus Notes a později také v Microsoftu, kde se pět let zabýval spotřebitelským využitím počítačů, především domácími sítěmi. Říká například: „Každý, kdo zvládne telefon, zvládne i programování.“

Programmers at Work je kniha 19 rozhovorů s významnými programátory, kteří svou prací a myšlenkami tvarovali podobu dnešních operačních systémů a mnoha dalších aplikací. Ačkoliv vyšla již v roce 1986, rozhovory jsou z velké míry nadčasové a stále velmi zajímavé. Susan Lammers se po více než 20 letech od prvního vydání knihy rozhodla zveřejnit rozhovory na Internetu a dala AbcLinuxu.cz souhlas k jejich překladu a vydání. Kvůli jejich délce bude většina rozhovorů rozdělena na dva díly. Každý rozhovor doplníme o krátký dodatek, ve kterém budou shrnuty další osudy jednotlivých programátorů.

---

Šestatřicetiletý Bob Frankston programuje přes dvacet let. Vyrostl v newyorském Brooklynu, kde si už jako malý vypěstoval vášnivý zájem o elektroniku a počítače. Na tyto obory se dále soustředil na MIT a v roce 1970 získal dva bakalářské tituly – jeden za matematiku a jeden za informatiku a elektrotechniku. O čtyři roky později následovaly dva tituly magisterské.

Jako student na MIT se Bob Frankston seznámil a spřátelil s Danem Bricklinem. Když Bricklin během studia Harvardské obchodní školy přišel s nápadem na elektronický tabulkový procesor, Frankston vyšel z jeho prototypu a ve svém podkrovním pokoji po nocích vytvořil funkční verzi programu. Společně s Bricklinem založili firmu Software Arts a pracovali na programu dál, až byl VisiCalc v roce 1979 hotový. Na jaře 1985 se firma Software Arts rozpadla po dlouhé právní bitvě se společností VisiCorp (dříve Personal Software, později Paladin) a Frankston se připojil k firmě Lotus Development Corporation jako hlavní výzkumný pracovník oddělení informačních služeb.

Nová kancelářská budova firmy Lotus je na Cambridge Street v massachusettském Cambridge, přes řeku od Bostonu. V den mé návštěvy lilo jako z konve a nedávno postavená skleněná střecha zakrývající otevřený trojpatrový foyer na několika místech tekla.

Vešel menší muž s dlouhými hnědými vlasy, brýlemi v tmavých obroučkách a deštníkem. Byl to Bob Frankston, bez dechu a promočený až na kůži; přišel ke mně a potřásli jsme si rukama. Vyjeli jsme výtahem do jeho nové, doposud volné kanceláře. Cestou jsme prošli velkou otevřenou místností rozdělenou na kóje. Všimla jsem si řady volných kanceláří a napadlo mě, jestli mají víc kanceláří než lidí, nebo jestli se má většina zaměstnanců teprve nastěhovat.

Frankstonova velká kancelář je v rohu budovy podél stěny otočené k řece. Byla zařízená dvěma velkými dřevěnými stoly a jedním menším kulatým, ale židle chyběly, a tak Frankston přinesl dvě židle z blízké zasedací místnosti. Pak ještě jednou vyběhl ven, aby se vrátil se dvěma horkými šálky kávy. Posadil se, z kapsy vytáhl pomuchlaný papírový pytlík a z něj čerstvý muffin, o který se se mnou rozdělil.

Z jeho řeči a gest jsem získala pocit, že má neustále napilno. Mluví pohotově, rázně a rychle, proud jeho myšlenek se každou chvilku zarazí a zase rozběhne nanovo. Nepotrpí si na dlouhé řeči a přes veškerou pohotovost a temperament je v něm cítit jistá vážnost a soustředěnost. Sám sebe považuje za tvůrce v technickém slova smyslu, ale zároveň na mě zapůsobil jako učitel, který se neustále snaží věci vysvětlovat ve vztahu k posluchači. Během našeho rozhovoru mi nejspíš položil tolik otázek, kolik já jemu.

Jak jste se dostal k počítačům?

V roce 1963 jsem dělal nižší stupeň střední školy, ale zároveň jsem v New Yorku chodil na přednášky, abych se naučil pracovat s IBM 1620. Přišlo mi to jako zajímavá tvůrčí zkušenost. Měl jsem pocit, že můžu něco změnit; líbila se mi ta tvárnost programování.

Je programování umění, věda, nástroj, nebo řemeslo?

Všechno dohromady. Když jsme založili firmu, která měla vyvíjet VisiCalc, pojmenovali jsme ji Software Arts, tedy umění. Lepší by bylo se ptát, kde je rozdíl mezi uměním a technickou tvůrčí prací.

Jak byste ho popsal vy?

Zas takový rozdíl mezi nimi není. V technice se dá snadno přijít na to, že máte něco špatně, protože něco spadne nebo se rozbije. Ale kvalitní technická práce se v ničem neliší od kvalitního umění. Je srozumitelná? Je udržovatelná? Je jednoduchá? Je zbytečně složitá? Jakým způsobem ji vnímáte? V tomhle smyslu jsou si umění a technika blízko. V čistém umění je méně provozních zkoušek, takže máte větší volnost. Technická práce je blíž praxi – máte něco, co musí „fungovat“. Ale co když to něco poběží jednou a pak se to rozpadne? Co když oprava jedné chyby povede k několika dalším chybám? Čím lepší technický návrh, tím je stroj esteticky hodnotnější a bližší umění. A roste šance, že bude fungovat správně.

Kdy je podle vás program v estetickém slova smyslu hezký?

Nemám na to jedno jediné kritérium, jde o spojení několika faktorů. Je srozumitelný? Je elegantní? Je na něm vidět pochopení a rozpracování nějaké myšlenky, nebo je to jen hromada pospojovaných kusů? Dá se snadno upravit, vyvíjet, měnit?

Vaším prvním úspěchem byl VisiCalc a Software Arts. Jak program a firma vznikly?

Psali jsme s Danem Bricklinem VisiCalc a měli jsme pocit, že se nám obchodní značka bude místo obyčejného partnerství lépe chránit založením obchodní společnosti. Pamatuji se, že na jméno Software Arts jsme přišli v restauraci, které jsem z legrace říkal „Kentucky Fried Fish“. Kancelář Software Arts byla v podkroví mého bytu. Dan chodil každý den do školy, takže jsem programoval já; on udělal většinu návrhu a kritiky.

Čím to, že jste se s Danem Bricklinem rozhodli vrhnout do VisiCalcu? Před vámi nikdo nic podobného neudělal.

Hodně nás k tomu vedlo prostředí, měli jsme ty správné zkušenosti. Dan pracoval v Digital Equipment Corporation a měl za sebou textový procesor pro DEC (který ostatně ještě prodávají jako DecMate II), takže byl zvyklý na obrazovku jako rozhraní. Původní nápad počítal s televizní obrazovkou a kalkulačkou, která by se držela v ruce a sloužila pro pohyb na obrazovce.

Jak dlouho trvalo, než se tahle televizní podoba proměnila ve výsledný produkt?

Několik měsíců. Od začátku programátorských prací do prvního dema uběhly asi čtyři týdny, pak dalších deset měsíců do odevzdání hotového produktu. Ale ne všechen čas padl na programování, rozjížděli jsme firmu.

Překvapily vás reakce, které VisiCalc vzbudil v tisku?

On ten úspěch nepřišel tak rychle, trvalo to dva roky. Byli jsme zklamaní z toho, jak pomalu lidé chápali skutečný potenciál VisiCalcu. Někteří ho nepochopili dodnes. Například ho nevidí jako programovací jazyk, tahle rovina jim úplně utekla.

Počítali jste při práci na VisiCalcu s tak velkým úspěchem?

Ne. Říkali jsme si, že je to pěkný program, který by mohl být užitečný, a že je to lepší, než pracovat pro někoho cizího. Ale především nás bavilo dělat něco, co budou lidé používat; bylo to jako vyrobit úplně nový přístroj. Jakmile se program začal používat, začali jsme se kromě programování zajímat o jeho estetiku a použitelnost. Bylo to takové cvičení v obracení na víru: Vyšli jsme z předpokladu, že počítače jsou užitečné, a zkusili s nimi něco užitečného udělat.

Myslíte si, že různé variace na textové procesory, tabulkové procesory a podobné pracovní programy už tu budou navěky?

Rozhodně. Variace na cokoliv tu budou navěky. Ještě pořád používáme hieroglyfy – nápady nemizí, jen mění podobu, mísí se navzájem.

Vídáte se ještě s Danem Bricklinem?

Ano. Nežije zas tak daleko ode mě. Vídám spoustu starých kamarádů. Dan si řekl, že ho víc baví sedět sám v pokoji a programovat s malým rozpočtem. Já zase mám sklony stavět věci, které potřebují rozpočet větší.

Myslíte si, že se počítače budou i nadále používat způsobem, kterým se používají dnes?

Ne. Ve zkratce bych řekl, že zmizí. Z počítačů se stanou inteligentní agenti a spotřebiče. Osobní počítače postupně vyhynou. Nějakou dobu se bude hodně výpočetní techniky točit kolem člověka a jeho osobního počítače, ale to v žádném případě není konečná. Už dnes vám většina lidí neřekne, kde vlastně výpočty probíhají. Kdo by chtěl mít na pracovním stole takovou krabici?

Pokud se v důsledku téhle změny zjednoduší ovládání počítačů, co se stane se softwarem?

Softwaru bude vždycky potřeba víc a víc, ale co je potřeba udělat, je zjednodušit programování, čímž bude většina programátorů zbytečná. Už dnes hodně obyčejných lidí programuje, podívejte se na VisiCalc jako programovací jazyk. Každý, kdo zvládne telefon, zvládne i programování.

Přesto ale dnes většinu programování odvede poměrně malá skupina lidí. Čím se programátoři liší od zástupů ostatních uživatelů? Co je potřeba k tomu, aby byl z někoho dobrý programátor?

Co je potřeba k tomu, aby byl někdo dobrý v čemkoliv jiném? Co je potřeba k tomu, aby z někoho byl dobrý spisovatel? Kombinace dvou faktorů: Jeho duševní schopnosti musí odpovídat požadavkům dané disciplíny a musí být schopen vyhýbat se hloupostem. To je sice vzácná, ale nijak tajemná kombinace.

Programování se dá do velké míry naučit. Dobrý programátor si musí programování užívat a musí o něj mít zájem, aby měl motivaci se dozvědět víc. Taky potřebuje smysl pro eleganci a schopnost přesně odhadnout, kdy je elegance na překážku. A potřebuje komplex viny, který ho přinutí na programu pracovat a napsat ho o něco elegantněji.

Kdybyste měl programování srovnat s nějakou uměleckou formou, vybral byste si psaní, sochařství, malbu, nebo hudební skladbu?

Pokračování.

© Susan Lammers 1986–2008, přeloženo s laskavým dovolením autorky.

       

Komentáře

[Bluebear]

„Každý, kdo zvládne telefon, zvládne i programování.“

Propánajána...

[zoul]

To chce samozřejmě vzít trochu kontextu. On bere jako příklad programování třeba součet sloupců v tabulkovém procesoru, což plus mínus sedí. Rozhodně nechtěl říct, že by každý úspěšný uživatel telefonu mohl psát operační systémy. Je potřeba si uvědomit, že tehdy programátoři často dostávali úkoly typu „potřebujeme sečíst tuhle hromadu čísel s touhle“. (Ale přehnaný optimismus ohledně nových jazyků a technologií tehdy byl, to asi ano.)

[Bluebear]

On bere jako příklad programování třeba součet sloupců v tabulkovém procesoru,

To není tak jednoduché, jak to vypadá, protože tabulkové procesory jsou dost zákeřné. Viděl jsem pár případů, kdy takový zdánlivě triviální součet vyšel špatně, protože a) tabulkový procesor si myslel něco jiného o tom, které buňky má sečíst, b) tabulkový procesor si myslel něco jiného o tom, jakého typu jsou hodnoty, které sčítá.

(Např. o tom, co všechno je Excel schopen považovat za datum a sčítat podle zcela obscénních pravidel, kolují legendy.)