Nevidomý uživatel Linuxu v blogu upozornil na tristní stav přístupnosti na linuxovém desktopu (část první, druhá, závěr), přičemž stížnosti jsou podobné jako v roce 2022. Vyvolal bouřlivou odezvu. Následně např. Georges Stavracas shrnul situaci v GNOME. Debata o jiném aspektu přístupnosti, emulaci vstupu pod Waylandem, také proběhla na Redditu.
DevConf.CZ 2025, tj. open source komunitní konference sponzorovaná společností Red Hat, proběhne od 12. do 14. června v Brně na FIT VUT. Publikován byl program a spuštěna byla registrace.
Byla vydána nová major verze 28.0 programovacího jazyka Erlang (Wikipedie) a související platformy OTP (Open Telecom Platform, Wikipedie). Přehled novinek v příspěvku na blogu.
Český telekomunikační úřad zveřejnil Výroční zprávu za rok 2024 (pdf), kde shrnuje své aktivity v loňském roce a přináší i základní popis situace na trhu. Celkový objem přenesených mobilních dat za rok 2024 dosáhl dle odhadu hodnoty přibližně 1,73 tis. PB a jeho meziroční nárůst činí zhruba 30 %. Průměrná měsíční spotřeba dat na datovou SIM kartu odhadem dosáhla 12,5 GB – v předchozím roce šlo o 9,8 GB.
Z novinek představených na Google I/O 2025: Přehledy od AI (AI Overviews) se rozšiřují do dalších zemí. Užitečné, syntetizované přehledy od generativní AI jsou nově k dispozici i českým uživatelům Vyhledávače.
Šestice firem označovaných jako „MAMAAN“ – tedy Meta (Facebook, Instagram), Alphabet (Google), Microsoft, Apple, Amazon a Netflix – je zodpovědná za více než padesát procent světového internetového provozu. Dalšími velkými hráči jsou TikTok a Disney+. Společně tak zásadně určují podobu digitálního prostředí, spotřebitelského chování i budoucích trendů v oblasti technologií. I přesto, že se podíl těchto gigantů od roku 2023 o něco snížil, jejich dominantní postavení zvyšuje volání po regulaci.
Evropská komise (EK) navrhuje zavést plošný poplatek ve výši dvou eur (zhruba 50 Kč) za každý malý balík vstupující do Evropské unie. Poplatek se má týkat balíků v hodnotě do 150 eur (zhruba 3700 Kč), které v EU nepodléhají clu. V loňském roce bylo do EU doručeno kolem 4,6 miliardy takovýchto balíků. Poplatek má krýt náklady na kontroly rostoucího počtu zásilek levného zboží, které pochází především z Číny.
Dnes a zítra probíhá vývojářská konference Google I/O 2025. Sledovat lze na YouTube a na síti 𝕏 (#GoogleIO).
V Bostonu probíhá konference Red Hat Summit 2025. Vybrané přednášky lze sledovat na YouTube. Dění lze sledovat na síti 𝕏 (#RHSummit).
Společnost Red Hat oficiálně oznámila vydání Red Hat Enterprise Linuxu 10. Vedle nových vlastností přináší také aktualizaci ovladačů a předběžné ukázky budoucích technologií. Podrobnosti v poznámkách k vydání.
Po dlouhé mám kompletně volný víkend. Žádné návštěvy, žádná terapie, jsem doma sám. To mi vyhovuje. Potřebuji být nějaký čas být sám, nedělat nic na nic nemyslet. A že prší? Kupodivu i tohle v tuhle chvíli vyhovuje. Pouštím si staré hity, čtu si knížky co jsem si koupil a půjčil, potuluji se od ničeho k ničemu. Dokonalá svoboda. Tuhle jsem chtěl něco napsat v TeXu a zjistil jsem, že při pokusu o přeložení za pomoci pdfcslatex mi místo pdf dává dvi. Jenže jsem si vzpomněl, že na tohle téma na Abíčku běžela diskuse, našel jsem, přečetl a opravil. Stačilo stáhnout dva adresáře, rozbalit a překopírovat. Ač to bylo původně pro Linux, chodí jak pdfcsplain, tak pdfcslatex v NetBSD. Jen jsem to prubnul, jestli to projde. Prošlo. Vlastně v Debian/Etchi i ve FreeBSD je už chyba opravená, ale v NetBSD 3.1 ještě ne.
I o Linuxu tu něco málo je.
Konečně jsem také dorazil do knihovny. Už jsem měl několikrát touhu, ale nějak mi nevycházel čas. Vždy bylo něco důležitějšího. Včera jsem čas měl a využil jej. Žádný obchod, žádné nakupování ani žádná individuální terapie. Celý den jsem věnoval jen sobě samému. Takové dny jsou jak z medu. Napřed jsem si hrál jak jinak s PC a dumal nad tím, proč nový monitor nemůže nahodit grafiku u FreeBSD, když u Debianu a NetBSD bezproblémově. Pak jsem si pohrál trochu s „xorg.conf” upravil hodnoty rozlišení a naběhla grafika. U FreeBSD „1680x1050” jako na ostatních nebere, vypisuje drzou hlášku: „Range out.” Musel jsem dát „1280x1024”
Po dlouhé době jsem vstával do tmy. Nijak jsem s tím neměl problém jen jsem tu skutečnost uvědomil. Minulý týden ještě bylo příšeří. V klidu jsem si posbíral věci a šel do práce. Čím jsem starší, tím méně spěchám a stejně jsem nakonec všude včas. Nevím jak se děje tahle skutečnost, ale tomu tak. Vůbec od dob kdy jsem přestal nosit hodinky, a protože postupujícími léty a dioptriemi na čtení jsem líný vyndavat brýle abych se podíval na mobilu kolik je hodin, tak si čas kontroluji na zastávce tramvaje. V tramvaji a nebo na pouličních hodinách. Jeden můj kolega u plavby říkal, když jsme se ho ptali z jakého důvodu nenosí hodinky? ,„Hodinky má každý a můžu se zeptat, nebo se podívám na hodiny na nároží.” Měl pravdu. Je to tak. Na hodiny na nároží vidím a jaký je čas, taky vědět pořád nemusím.
Od včerejška si zase hraji s editorem VIM. Dočetl jsem články pana Satrapy na rootu Tady a vyzkoušel nové mapování a nové věci pro psaní v TeXu a HTML. Obojí budu v dohledné době hodně potřebovat. Takže jsem se připravil. Ke svému údivu jsem zjistil, že kontrola pravopisu po konfiguraci funguje ve VIM 7 i v HTML. Což jsem rád. Nevím co jsem měl blbě nastaveno, že nefungovala a najednou funguje. Nestěžuji si na to že funguje, ale na to, že nevím co jsem dělal špatně. Všude jinde fungovala. Navíc jsem díky tomu, že v NetBSD mám kódování iso a v Etchi utf-8, musel jsem najít nějakou utilitku na rekodování. Našel jsem.
Klekl mi monitor. Jen tak z ničeho nic,CRT devatenácka. Šel jsem a bez dlouhého vymýšlení jsem koupil nový. LCD, širokoúhlý. Abych měl lepší obraz na fotbal a filmy. Dvaadvacítku Azus. Zaplatil, a odkráčel k domovu. Bylo jich tam několik a dal jsem v podstatě na pocit. Mám za to, že cenově se lišily řádově v oblasti stokorun a necítil jsem potřebu dlouho váhat a dumat na výhodami. Tu devatenácku, která je rok stará, vyměním v záruční lhůtě a vezmu ji do blázince. Tam by mohla ještě k notebooku připojená posloužit. Ani jsem se nijak nečílil. Stejně jsem o LCD uvažoval, takže se mi to jen šiklo.
Milada mi nechala vzkaz na vzkazníku že mám víc psát o Linuxu a vůbec o tom co vlastně dělám na PC. Milado, tak teď mimo jiné, že píši blog a to v pravěkém textovém editoru VI, nikoliv VIM, protože chci ten VI vyzkoušet. Což o to není nad vyzkoušet něco co je víc jak třicet, vlastně čtyřicet let funkční. Jestli jsem do něčeho fanda, tak právě do starých funkčních věcí. Věci, které mají dlouho životnost a odolnost proti blbosti. To je v podstatě UNIX a VI. A kde že najdeš dobré informace, aby si nemusela být odkázána na mé blogy, které nečteš na Abíčku, ale jinde? Tady Milado Zde najdeš spoustu odpovědí na své pokusy se starým počítačem. Najdeš rady jak instalovat, co instalovat a jako dáma, jistě zde najdeš spoustu ochotných pomocníků, kteří se budou chtít přetrhnout aby ukázali svoje znalosti.
Jasně byla ráno v MHD vidět, že začal školní rok. A to jsem vyrazil do práce kolem desáté. Lehce přeplněné Metro a halas. Všude. Konečně nebyli jsme lepší. V ničem. zrovna tak jsme závodili na schodech,umně se vyhýbali stařenkám a skákali přes zábradlí. Trochu strkanice, ale protože neváhám také klidně mladíka nebo slečnu strčit, když nedávají pozor, proběhlo vše v relativním klidu. Plno bylo i v Plusu kde jsem se stavil pro snídani a a oběd zároveň. Navíc tam byli a operovali dva policajti, co zřejmě vyšetřovali vykopnuté zasklení. Jestli to byla loupež nebo přestupek, se mi nezdařilo zjistit. Zřejmě asi jen přestupek. Pečlivě jsem se rozhlédl, nic jiného demolovaného jsem neviděl a spokojil se úvahou, že nalitý, případně sjetý gentleman či dáma se netrefili do dveří a šli vedle. Stává se. Ale projít prosklením naživo není nic jednoduchého. Bolí to.
Vypravil jsem se odpoledne za poznáním. Předcházela tomu schůzka s Janou a Jiřinou ohledně budoucí spolupráce. Co se domluvilo, se mi zdálo docela dost, jenže mohlo se domluvit víc. Ostatně to se může vždy. Cestou do města jsem už nemyslel na nic. Jen jsem sledoval odcházející léto, pozvolné vyklízení letního počasí podzimnímu a nebyl jsem z toho nijak smutný. Spíš naopak. Podzim má svoje kouzlo. Stále pokračuje ten klid duše, jež zažívám v posledních dvou měsících. Pracuji, hraji si s PC, cvičím, kupuji si zajímavé knihy, čtu si. Žiji si jen tak.
Prohlížím si auto atlas Severní Ameriky z roku 1994. Moc pěkný atlas. Dívám se na trasy a vzdálenosti a vzpomínám jak jsem k tomu rozkošnému atlasu vlastně přišel. Jen tak jsem si o něj do Ameriky napsal. Vysvětlil jsem jim, že jsem podobný značně zničený v jediném exempláři viděl v Americké knihovně v Lidovém domě, a že hodlám přejít Ameriku z Aljašky na Floridu a jestli by mi ho nedali. Takže mi asi za čtrnáct dní přišel s přáním aby se mi cestou vedlo a potkal jsem slušné lidi.
Jak si tak vyměňuji maily a telefony s Miladou, začínám si uvědomovat, že ten „výlet” do Kanady nebude až taková procházka po Orlických horách. Zřejmě budu muset obnovit znalost ve střelbě a koupit si zvoneček na plašení medvědů. Ale těším se. Na mou duši, že se těším. Bude to asi nejdobrodružnější cesta jakou jsem podniknul. Cesta na Gibraltar zřejmě proti tomu bude procházkou po lese kolem Prahy.
Šel jsem spát brzy a brzy jsem vstával. V posledních dvou dnech jsem mě několik prostinkých zážitků, jež mi udělaly radost. Dostal jsem od Milady z Kanady knížku „Tipping point.” Tu samou knížku, ale v českém překladu a pod názvem „Bod zlomu” jsem v týž den koupil v knihkupectví sv. Jindřicha. Tam kam obvykle chodím ji neměli, na internetu všude měli napsáno výprodej a stačilo se stavit cestou z Růžovky, kde jsem kupoval tv kartu a zeptat se. Zeptal jsem se a mladá dáma řekla: „Ale samozřejmě, že ji máme.” Zaradoval jsem se, zaplatil a odkráčel do víru života. Cestou na skupinu jsem v ní nedočkavě listoval. Ten pán jménem Malcolm Gladwell vážně píše skvěle.
Šel jsem včera odpoledne Prokopským údolím na skupinu do Řeporyjí, nijak jsem zvlášť nechvátal a cestou jsem si přemýšlel. Nebylo to nijak závratné filozofování. Jen tak jsem dumal nad tím, z jakého důvodu v poslední době mám rád čas od času hořké kafe. Vždy jsem zastával názor, že kafe a čaj mají mít stejný atribut jako láska. Vřelá a sladká. Tedy ta láska. A i to kafe. Jenže. Nějak jsem přeslazený. Řečmi o lásce a i tím sladkým kafem. Jsem tím vším přeslazený a přeposlouchaný všemi těmi pravdami řečmi o štěstí. Stále slyším o tom jak někdo chce být šťastný a spokojený a pořád to vyznívá v tom duchu, že se o to musí postarat ti druzí. Způsobem chování, jednání a já nevím čeho ještě dalšího.
Klidný volný čas přes sobotu a neděli. Procházka, počítač, knížky a do toho nikdo nemluví. Nikdo neříká: „ Chci tam a tohle.” Nikdo mi neříká: „Musíš dělat takové věci nebo onaké.” Jak stárnu, miluji klid. Čím dál víc. Čas od času se zmátořím, mé srdce zatouží po dobrodružství, ale to mě za chvíli přejde. Klid nade vše. Jsem konzervativní. Mám rád zaběhané věci a i ve stanu o dovolené celá léta spím na jedné straně a na druhé mám naházené svoje věci. Zaběhlý pořádek. Vyznám se v něm a nečiní mi potíže se v tom chaosu orientovat.
Konečně jsem pochopil, jak ve FreeBSD nastavit v X fonty aby i aplikace jako Gvim a Xterm psaly řádně česky. Stačilo se jen pořádně podívat do manuálu a zjistil jsem, že pokud přidám do /etc/profile proměnnou,
LC_CTYPE=cs_CZ.ISO8859-2; export LC_CTYPEa totéž do ~/.profile, kde ještě se mi vyplatilo přidat
LANG=cs_CZ.ISO.8859-2; export LANGa píše vše bez těch různých křížků a já nevím čeho a nevynechává to některá písmenka. Uměl jsem sice v konsoli nastavit za pomoci .login.conf a proměnné
lang=cs_CZ.ISO8859-2češtinu, tak aby vše za pomoci přepínání levý alt+shift psalo v konsoli česky. Jen v těch X mi čeština vzdorovala.
Navštívil jsem dnes odborníka. Jen tak,jdouce kolem, stavil jsem se v jedné prodejně, jež inzerovala PC, komponenty, OS a všechny možné i nemožné služby. Mé srdce zatoužilo po lepší televizní kartě, jež by byla schopna provozu i pod skvělými operačními systémy jimiž bezesporu NetBSD a FreeBSD jsou. Tu co vlastním momentálně, ta chodí jen pod Linuxem. Mladý sebevědomý muž, pohlížející na mne asi jako na něco, co kočka přinesla domů, vyslechl bez jakéhokoliv profesionálního zájmu můj dotaz a pronesl na „odborníka” pozoruhodnou větu. Cituji: Ano televizní karty máme, jen nevím o čem mluvíte. Co to je FreeBSD a NetBSD? Potlačil jsem svůj úžas a jen jsem poznamenal. „Mluvím o dvou operačních unixových systémech .”
Dostal jsem dnes překvapující dárek. Zuzka jedna má známá Slovenka, která z mého vyprávění věděla, že moje matka pocházela z Východního Slovenska, ze Stakčína a poslala mi několik fotografií z oněch míst. Lehce mě to dojalo a udělalo nesmírnou radost. Nebyl jsem v těch místech víc jak třicet let. Ale okamžitě jsem se vrátil do oněch času, kdy jsem tam byl naposledy. Byl to vždycky relativně hodně chudý kraj a lidé odtamtud měli dvě základní vlastnosti. Dřeli jako koně a pili jako duha. Tehdy tam ještě doznívalo pití „fiťkoša.” Což je líh.
Vydal jsem se dnes za botkami. Na nákup. Netradičně tramvají. Očekával jsem déšť. A taky že pršelo. Pěšky jsem vyjimečně nešel. V pohodlí tramvaje jsem dumal nad tím, že za starých totalitních časů bylo jednoduché nakupovat. Přišel jsem do krámu, vzal první křusky a bylo vybráno. Tedy nebylo to až tak hrozné, ale rozhodně jednodušší. Jó to se to nakupovalo, když skoro nic nebylo. Ale nechám „zlatý totáč ” spát a budu se věnovat botkám. Už posledně s Markétou jsem si jedny vybral. Zcela parádní. U Baťi. Jenže měli jen 45 46 číslo. Dnes je tam měli ještě, ale poslední pár. Číslo 45. Ty šestačtyřicítky už nebyly. Toho co si je koupil bych chtěl vidět. Asi netrpí komplexem z malé postavy.
Chtěl jsem si ji vyfotit, ale potřeboval jsem taxíka, takže jsem s tím počkal. Byla skutečně krásná. Jižní typ, což v Portugalsku není problém potkat krásku jižního typu, ale tahle byla výjimečná. Jen mě mátlo, že pracuje u benzínové pumpy a není v Hollywoodu. Zřejmě se o ní nedoslechli a nebo neměl cestu nikdo kolem. Já naštěstí měl. Taxíka jsem potřeboval abych se dostal na letiště přes nejdelší evropský most vedoucí přes řeku Tejo. Jít se přes něj nesmělo. Byl dálniční. Tedy taxikář povídal, že je nejdelší.
Dekuji vsem za prani prijemne dovolene. Z letiste jsem vybruslil kupodivu dobre dorazil jsem na misto noclehu bez problemu a rano me probuddil pasak koz. Dokonce mi popral dobre rano. Kozy mecely. Jestli na pozdrav nevim. Jinak Portugalsko je zeme krasna, ale protoze mam O2, nejde mi tu z nejakeho duvodu mobil. Da se rici nastesti. Chodim pomalu, nikam nechvatam, od soboty vecera jsem urazil asi 120 km. Coz je ve zdejsim terenu docela dost. Zatim jsem chodil vic do kopce jak z kopce. Co se mi tu skutecne libi jsou na vesnicich verejne pradelny, kde jeste zeny skutecne perou. No a ja se v nich obcas umeji. Hygiena obcas neskodi a cistota je skutecne jen pul zdravi. Narusuje biologickou rovnovahu.
Seděl jsem a dumal jsem. Dumal jsem nad tím, že toho na NetBSD mám nějak moc. Jak je něčeho hodně, odhodím nepotřebné. Vyzkoušel jsem si nastavení vtwm přes .xinitrc, jak jsem jej objevil knize o Linuxu jménem „Linux, praktický průvodce.” Tuhle knihu jsem si koupil ve svých linuxových počátcích, ale vzhledem k tomu, že jsem měl tehdy poradce a Mandrake 9 , grafické prostředí jsem nenastavoval. Ale včera večer jsem si ji znovu prohlížel a narazil jsem na kapitolu o nastavování Systém X Window. Pečlivě pročetl a našel funkční konfiguraci za pomoci .xinitrc. Zalíbila se mi, dumal jsem jestli bude fungovat i v NetBSD. Funguje. A tady je.
Nebojte se dočíst až do konce.
ničemu nemusíte rozumět
Čím víc objevuji, unixový systém, tím víc jsem udiven. Vím už dávno, že malé nástroje jsou bezva. Vím, že práce z jednoduchými unixovými nástroji přináší netušené možnosti. A to vše při relativně malé potřebě výkonu pc nebo notebooku. Stále mě nepřestává udivovat editor VIM, nebo okenní manažery typu TWM . Nechal jsem se nalákat bezvadným článkem o konfiguraci tohoto typu okenního manažera a říkám si: „Jak jsem bez tebe dodnes mohl existovat?” Sice jsem jej kdysi zkoušel, ale nakonec jsem odešel od něj a zkoušel jiné, více sofistikovanější, abych nakonec po bedlivějším prozkoumání objevil něco málo jeho možností a rychlost.
Dnes jsem byl naposled v blázinci. Tedy naposled až do 6.8, kdy tam musím znovu. Pokud nedám výpověď. Dovolená mi v podstatě začala. Ještě zítra jedna skupina večer, jeden individuální pohovor a už se nemusím zabývat na měsíc cizími osudy a budu se celý měsíc zabývat sám sebou. Letos jsem nadměrně unavený. Přičítám to i skončenému vztahu s Justýnou, který mi odčerpal hodně sil a ještě k tomu se nevedly jiné věci. Nic fatálního, ale přeci jen bylo toho víc než jindy. Navíc nemládnu.
Seděli jsme s Katkou na zahrádce v Ládví a posílali si vzájemně fotky z mobilu. Pomocí blue tooth. Tedy já to do té doby ani netušil, že to jde, ale Katka mě naučila a tak jsme se bavili. Fotili se vzájemně a blbli. Už jsme se dlouho neviděli. Naposled na Vánoce. Byl bezvadný čas a málem jsem jej, ale promeškal, protože jsem na setkání skoro zapomněl. Přišel Marcel a povídali jsme a já jsem zapomněl, že mám jít na oběd k Radimovi. Vzpomněl jsem si až když mi Radim volal. Dopadlo všechno nakonec dobře.
Tak jsem se dozvěděl ve včerejším komentáři ke svému předchozímu blogu, že mám stáhnout ocas a mlčet. Onen dobrý muž, přezdívkou MarzocchiHD mi chtěl připomenout mou minulost a dovolával se toho, že jsem čerpal ze solidárního pojištění. Rád bych jej ujistil, že jsem sice do terapeutické skupiny chodil, dlouho, ale přitom jsem pracoval. Takže můj příspěvek na zdravotní a sociální pojištění zcela pokryl náklady na terapii. Od roku 1978 do roku 2003 jsem nečerpal nemocenskou, neboť jsem nebyl nemocný. Až koncem roku 2002 a v roce 2003. Sám osobně jsem proti tomu aby závislost byla brána jako choroba a byla hrazena ze zdravotního pojištění. A vím proč to jako abstinující závislý, který se navíc živí terapií závislých říkám.
Postupně, bez chvatu a vypětí zařizuji věci, co mám zařídit. Vstal jsem, rozhlédl jsem se kolem sebe, zkontroloval jestli se na NetBSD nainstaloval TeX a dal si na neděli rande. Z Katkou. To je moje mladší dcera. Půjdeme na zmrzlinu. Na oběd jdu k Radimovi a Jitce. Jsem čas od času zvaný a chodím tam rád, protože se u nich dobře jí, dobře povídá a vůbec je u nich dobře. Cestovní pojištění jsem pořídil u spořitelny. Byl jsem líný už shánět něco jiného, protože si stejně nikde jinde nijak zvlášť extra nepomohu. Na pobočku jsem stejně musel, neb jsem potřeboval ještě zařídit aby mi paušál na mobil strhávali rovnou z účtu. Musel jsem podepsat souhlas. Jinak bych to vyřídil rovnou z internetu.
Protože byly stížnosti na to, že píši jen o BSD a ženských, tak se dnes polepším. Budu psát o tom jak jsem zkoušel nakonfigurovat xterm v NetBSD, protože jsem chtěl mít jen Fluxbox, také aby mi to v xtermu psalo hezky kompletně česky i ve VIM. Takže jsem začal pátrat a dopátral jsem se. Už věřím, že lze psát a funguje vše ibez nainstalované konsole z kdebase. Co mě především těší, že jsem našel i možnost aby mi to ve Vimu psalo všechny písmena. Nejenom barvičky. Místo emacs*font jsem napsal vim*font a xterm a VIM funguje. Většinu toho konfiguráku jsem obšlehl tady na abíčku. Tedy autorovi vřele děkuji. Ale i tak jsem si pročetl nezáživnou kapitolku o nastavení X a dodání fontů. Tedy je to složité a ti co se v tom vyznají mají moje uznání. Já to umím opsat. Na to jsem nadaný.
Přijela Markéta. Včera večer. Přivezla perníček. Já jsem mezitím abych při čekání na ni neměl dlouhou chvíli si instaloval zase po nějakém čase NetBSD. Objevil jsem nějaké nové věci, Tady a ještě tady., Takže jsem zatoužil je vyzkoušet. Hezky pracně jsem vše nainstaloval a pak mě nenapadlo nic lepšího po instalaci bash, napsat pod rootem
chsh /usr/pkg/bin/basha bylo vymalováno. Při rebootu jsem se nedostal do systemu jako root. Radost jsem měl neskutečnou. Neobjevil jsem jak se probojovat do systému,když mi při pokusu o přihlášení pořád vypisovalo něco v tom smyslu, že: „Tento shell není přítomen.” takže jsem to tak nenechal a nainstaloval jsem vše znova. Konečně mám volnou sobotu a neděli. Venku je hezky. Hezky už je kolik měsíců, takže v klidu mohu být doma a nemusí mi být líto, že nejdu mezi lidi.
Stál jsem mezi dvěma. U pokladny. Ta přede mnou kolem dvaceti pěti, černá jak uhel. Černá a krásná. Zřejmě z Etiopie. Ta za mnou, blondýna, dlouhé vlasy skoro do pasu. Tak ke třiceti. Stál jsem a prohlížel si je obě. Bylo se na co dívat. Vysoké, štíhlé a neskutečně „nemravně ” velká prsa. Obě. Krásně nemravné. Stál jsem mezi ni mi a dumal. Dumal nad tím jak se ubránit tomu biologickému útoku, který mě nutil po nich pořád se dívat. Nakonec na mě přišla řada, černá kráska mezitím zaplatila a odešla, tak jsem tam aspoň zapomněl chleba. To jsem celý já. Koukám po holkách a pak nemám chleba. Po odchodu černé krásky jsem se díval alespoň po té blondýně. Přišel jsem na to, že nemám chleba až když jsem dorazil domů.
Vlastně jsem si včera koupil ještě jednu knihu. Jmenuje se „Zamrzlá evoluce” napsal ji člověk jménem Jaroslav Flegr. Čtu ji souběžně s dříve uvedenou knihou „Nebojte se nepracovat.” Zdánlivě to nejde dohromady, ale u mne je to podobné jako s jídlem. Jednoduše zkombinuji, některé takzvaně nekombinovatelné potraviny, a čekám co se stane. Zastávám názor, že pokud je to jedlé, nemůže se stát zhola nic. Riziko kombinace se spíš týká týká spíše střetu s tradicí než nemožnosti. Zatím jsem nepozoroval nikdy příliš zvláštní účinky. Připouštím, že jsou jedinci, jež mají potíže, ale myslím, že většina kombinací považovaných za nemožné, nebo pohodu mařící patří do oblasti mýtů, než do oblasti reality. Jak v oblasti tělesné potravy tak duševní. Průměrně zdravý jedinec snese více, než by sám předpokládal.
Udělal jsem dnes ze svého hlediska naprosto nezřízený nákup. Koupil jsem si kanadskou příručku na štěstí. Jmenuje se „Nebojte se nepracovat.” Nahlédl jsem do ni a byla to láska na první pohled. Připomněla mi mé dávné i nedávné mládí, kdy jsem přesně v duchu této příručky naprosto nepracoval, neměl v podstatě žádný příjem a žil jsem jen z úspor. Bylo to v roce 1991,1993 a 1997. Ještě mi nebylo padesát, tuhle příručku jsem skutečně neznal a přesto jsem se poflakoval světem. Bez stále ho zaměstnání v prvních dvou případech.
Vyrazil jsem v poledne za Václavem. Václav je můj kamarád a zubař. Jako kamarád je bezvadný, jako zubař taky. I když jako s kámošem je s ním větší sranda. Dnes to byl opravdu humor k popukání. Dorazil jsem, dostal jsem kafe protože ještě musel dodělat něco akutního a tedy jsem chvíli čekal vedle. Pak mě posadil do křesla a zeptal se mě jestli znám první Murphyho zákon. Přisvědčil jsem. Tedy mi bylo sděleno, že laborantka co mi měla udělat můstek, je nemocná. No a aby to bylo obzlášť veselé, tak mi nenasadí ani náhradu, protože se rozbil model. Po týdenním chození s obroušenými zuby informace k nezaplacení. Murphyho zákon funguje. Prokazatelně.
Mám spavou neděli. Vstával jsem v deset, něco málo dělal přes poledne, o půl druhé jsem se natáhl, chvíli četl a probudil se po čtvrté hodině. Zdálo se mi několik snů, které nehodlám vyprávět, ale byly příjemné. Mít příjemný sen znamená pro mne i příjemnou náladu po probuzení. Ono ostatně mít špatný sen nemusí nutně znamenat něco nepříjemného. Pro mne osobně to většinou bývá znamením, že se něco dere na povrch co bych měl vědět a pokud něco o té věci vím a rozumím ji, mám možnost se zařídit podle svého rozumění. Ale nechystám se tu psát blog týkající se výkladu snů.
Od neděle jsem nic nenapsal, tedy napsal, ale pracoval jsem na své knize, kterou hodlám vydat. Zabralo mi ta práce dost času, ale nelituji toho. Dal jsem si od svých textů o závislosti dost dlouhý odstup a myslím, že odstup mě i těm textů prospělo. Pohrál jsem si a ještě si trochu pohraji. Našel jsem odpovídající názvy k termínům jako doléčování a jiným. Ty termíny nemám rád, jsou neříkající a mě nevoní.
Stačil jsem sehnat chybějících třicet tisíc na vydání knihy. Sháněl jsem něco kolem čtrnácti dnů a myslím, že vyžebrat sto tisíc na knížku není samosebou. Konečně jsem chtěl být kdysi členem žebravého řádu. Asi by ze mne měli v řádu radost. Kdyby někdo nevěděl jak se to dělá, tak ať v neděli přijde a já ho za 500 Kč na hodinu tomu umění naučím.
Markéta si dělala starosti z mojí únavou. Jestli ji snad nezpůsobila její návštěva. Netuší, že to nemá, co z její návštěvou dělat. Jsem unavený permanentně, jak už vždy před dovolenou bývám. Navíc nemládnu, takže už únava po kouskách rok od roku přichází o něco dříve. Byl jsem rád, že tu byla, a byl jsem rád, že se také na nějaký čas uměla zabavit po svém a neočekávala, že ji budu permanentně bavit.
Byl to docela hezký den. Sice ráno mi volala zpitá klientka, že trošku pije, pak to vzala její maminka a ta mi objasnila situaci. Dcerunka to do sebe lije od čtvrtka. Tak jsme probrali možnosti co dál. Markéta se divila mý dobrotě. No nevím jakou dobrotu měla na mysli, když jsem dcerunce doporučil důrazným hlasem detox. Pak mi volal další klient. Ten se měl jen chuť napít. Rozmluvil jsem mu jeho úmysl. A byl jsem vzhůru. Během dopoledne se už nic nedělo. Trochu jsem si hrál z FreeBSD a ukazoval Markétě co to umí. Vysvětlila mi, že ji wokna ještě nespadly a že má stále zapnutý antivirový program.
Markéta dorazila a hned je veseleji. Dovezla bábovku a zítra prý bude bramborák. Bramborák mám rád. Je zdravý. Je v něm česnek, ten zahání upíry a majoránka. Karel Zich svého času zpíval ...máš chuť majoránky lásko má, její vůni máš... a nekecal. Ženská, co voní po majoránce a mandlích dohromady, je pořádná ženská. Tak jsem si našel voňavou ženskou z velikýma očima. Měla by na ně mít zbrojní pas. Jo jo. Prohlíželi jsme fotky z Chile a Nového Zélandu. A taky nějaké fotky mých bývalých manželek. Ptala se na fotky bývalých milenek. Vysvětlil jsem ji, že ty bud na disk neskenuji, nebo je rovnou mažu. Nedělá to dobrotu. Manželky jsou únosné, milenky už tolik tolerované ne. Konečně stejně mi fota některých milenek mé drahé manželky popálily. Nějak jim vadily. Ony samozřejmě měly své památníčky pečlivě uschované, zřejmě že to asi z jejich hlediska byly opravdové lásky.
Psal jsem dnes Markétě mail. To nebývá zas tak nic neobvyklého. Markétě píši rád a často. Protože psaní mě baví. Vyprávěl jsem jí příběh dvou žen, které znám velmi dobře a zblízka. Obě mají společné několik věcí. Povolání a podobnou životní tragedii. Oběma zemřely děti. Jedna měla jediného syna a zbyla po něm jediná dcera. Ona kolegyně žije sama. Už není mladá. Druhá má ještě děti dvě a zemřela ji dcera. Sedmnáct let.
Tak jsem zjistil, že vypalovat DVD v Linuxu za pomoci K3b je v podstatě záležitost pro mentálně retardované. Pouze jsem si musel koupit jiná media, vzhledem tomu, že film má délku 140 minut a velikost 7.2 G. Ale vážně, už nevím co ti lidé, uživatelé takzvaně běžní, používající wokna na nich vidí. Než to nainstalují, viry, věčné restarty a pády. Jo jo, komu není rady tomu není pomoci. I když napadá mě, že touží po dobrodružství u PC. Nikdy nevědí jak to dopadne. Zkusil jsem první kopii ve Slackwaru, druhou v Debianu a poslední jsem vypálil ve FreeBSD. Všude K3b udělal tradá vypsal „successfully.” Což je vlastně samozřejmost. Inu pokud člověk používá osvědčené značky, pak jej úspěch nemůže minout.Vypadá , že Linux i Unixy neskutečně zjednodušily. Což je dobře.
Nikam se mi nechce, sedím doma, učím se v Linuxu vypalovat DVD a je mi skoro dobře. Někdy mívám takové stavy, kdy nemusím nikam ven a jsem nejradši doma v klidu. Nic nehraje, nikdo nemluví, jen si dělám věci co mě zajímají. Dnes je to vypalování. Snažím se zkopírovat za pomoci K3b a následně vypálit DVD. Udělat si legální kopii filmu. Nikdy jsem předtím DVD nevypaloval. Dělám to metodou pokus omyl, pokouším se zatím ani nečíst manuály, spíše logicky odvodit ze svých předchozích znalostí. Je sice pravdou, že bych se měl věnovat knížce o závislosti, již chci vydat do konce srpna, ale zatím dělám jen doplňky a procházím všechny ty texty, znovu je čtu. Některé jsem napsal už před mnoha lety.- takže je pokud možno opravuji, doplňuji, u některých vzpomínám. Ale pravdou je že mě to moc nebaví.
Dostal sem nápad, že vydám knihu o terapii závislosti a spoluzávislosti. Zprvu jsem myslel,že by to mohlo být odborné pojednání z hlediska člověka, který má vlastní zkušenost z vyrovnáváním se se závislostí a životem v abstinenci. A zároveň dlouhodobě pracuje jako terapeut. Nakonec převážilo rozhodnutí koncipovat knihu jako soubor esejů na téma závislost a spoluzávislost.
Cesta z Barrandova do Bohnic bývá vždy zdrojem poznání a dobrodružství. Dnes, když jsem viděl dvě mladé a krásné dámy v dlouhých sukních, hezky přiléhavém tričku, jsem si vzpomněl na své dvě bývalé manželky. Alenu a Petru. Dívajíc se na ony mladé dámy, vzpomínal jsem jak obě ženy rády nosily dlouhé sukně a já jsem vždy z toho byl jak u vytržení, protože jsem věděl, že obě mají krásné dlouhé nohy. Samozřejmě jim slušela i mini, ale každá když šla, tak šla a nesla si to všechno co na těch krásných nohou bylo.
Vyrazil jsem na svou obvyklou sobotní procházku po okolí a do města. Na Zlíchově šel proti mě pittbull a Honza. Pittbull si mě hladově prohlížel, Honza se tvářil přívětivě. Už jsem ho dlouho neviděl. Honza je abstinující feťák, můj bývalý pacient. Seká latinu, oženil se, vypadá jak kulturista a živí se poctivě. Prací. Povídá: „Sem vás viděl, tak jdu pozdravit. ” Říkám mu: „No je vidět, že si vychovanej, vychovává tě Káča, co?” Kejve a šklebí se. Tak chvíli povídáme co a jak? Zjišťuji, že bydlí ode mne kousek na Barrandově. Za chvíli se loučíme. Jdu po svém a on taky. Cestou, tak přemýšlím, o tom když jsem ho viděl prvně. Byl strašně mladý, hubený, vyfetovaný. Pak se dal do pořádku.
Ve čtvrtém patře Tesca na Národní třídě mají můj oblíbený koutek českou produkcí muziky. Pokud jdu kolem vždy se tam vydám a vždy najdu. Nepochybně bych našel i jinde, ale tam chodím rád. Pokaždé si něco koupím. Dnes jsem si koupil Přenosilovou a Bobka. Oba rád poslouchám od svého mládí. Už poprvé když jsem viděl dokumentární film, co se myslím jmenoval „Olympic v Lucerně.” Vystupovali v něm všechny tehdejší idoly mojí generace. Miky Volek, Pavel Sedláček, Pavel Bobek a nejsem si jistý jestli i Yvonne Přenosilová. Ale to je jedno.
Říkám si už dlouho, že popíši seznamování se z libovolným linuxovým distrem z hlediska člověka, který neměl žádnou předchozí zkušenost s Unixem nebo Linuxem jako takovým. K počítači přišel po dosažení čtyřiceti let a vlastní počítač si pořídil v padesáti. Navíc k Linuxu až za dva roky poté. Jeho jedinou devizou byla zvědavost a ochota se naučit jak s tím zacházet. Tedy píši k lidem, kteří jsou podobného osudu a mají chuť se něco naučit. Hodně budou používat Google, někteří si stejně jako já ve svatém nadšení pořídí knihy o Linuxu a budou shánět informace kde se dá.
Někdy, když je noc mám chuť poslouchat bigbít. Bigbít mám rád, jenže nejde poslouchat potichu. A už nejsem ve věku, kdy si za každou cenu potřebuji udělat zle mezi sousedy. Byly doby, kdy jsem měl za to, že čím víc hluku, tím víc rozumu. Nějak to v posledních desetiletích přestalo platit. Ale zvuk elektrických kytar mě už drží víc jak čtyřicet let. Vlastně si vzpomínám jak jsem v šedesátých letech poprvé slyšel rokenrol. Ten pravý, žádný český, ale Elvise.Shake Rattle and Roll. U známých. A bylo to přesně jako v mnohem pozdějším hitu od Queenů.
Vyndej všechny desky s Elvisem.
Paráda. Nostalgický to já někdy jsem...
Karel Zich zpívá, večer se blíží, před chvílí jsem se odhodlal vstát z postele, kam jsem ulehl odpoledne po obědě. Flákám se. Nemám s flákáním problém. Pracuji hodně, takže netrpím pocitem viny, když jen tak čumím z okna, nebo se courám po lesích a nebo doma spokojeně spím. Jestli nemám něco a někoho rád, tak to jsou ti lidé, co potřebují vyvíjet neustálou činnost. Nejsou ani často tak pracovití, jako spíše neurotičtí. Mají dost často z strach z toho aby nevypadali jako lenoši. Mě je tohle snažení od útlého dětství lhostejné. Mám-li hlad najím se. Jestli se mi chce spát a je možnost spát, spím. Lhostejné jaké je venku počasí. Udělám si pohodlí a nemám žádnou potíž jak to lidé kolem mne berou nebo hodnotí. Nějak to neberu jak ztrátu času.
Poledne, měl jsem toho od rána tak akorát. Tři individuální konzultace a z toho dva se ženami. Obě jsou si mnohém podobné. Obě jsou princezny. Nejsou královnami. Jednou popíšu rozdíl mezi královnou ženou a princeznou ženou. To jsem ostatně slíbil i klientce, která odešla jako poslední. Jenže momentálně nemám žádnou náladu se zabývat „duchaplnými rozbory” o odpovědnosti a hravosti žen. Vyrazil jsem k zubaři. Zubař je můj kamarád o zuby se mi stará dlouho a dobře. Domluvili jsem se co a jak, zjistil jsem co mě bude celá „legrace” stát. Daroval jsem mu knihu, kterou jsem napsal a Jiřina vydala, a vyrazil jsem do města.
Mám dnes skoro celý den volný. Tedy až na večer, kdy mám dvě skupiny. Ale klienti jsou pryč takže jsem se vyspal. Nikam do odpoledne nemusím a mohu se jen tak věnovat sobě. Což dělám rád. Konečně na světe jsme prý jen jednou. Takže není důvod panikařit, co s volným časem. Jednoduše si ho užít. Konečně, co taky je lepšího na světě, než užít života podle svých představ. V tomhle se mi vážně líbí některé pasáže „Knihy Kazatel.”
Tak přemýšlím. Mám zkusit Ubuntu, když mám Debiana? Co na tom vydělám a jakou tím získám výhodu? Neprovokuji, jen se ptám. V čem je Ubuntu pro člověka, který si umí naistalovat Debian výhodnější. Jednou jsem zkusil Kubuntu a byl jsem z toho dost rozpačitý. Ale to bylo někdy předloni. Od té doby používám jen Slackware, FreeBSD a NetBSD. Ted jsem po dlouhé době naistaloval Debian Etch a nemám pocit, že je to něco složitého. Zdá se mi, že v českém jazyce instalátor provede i nováčka. No nováčka asi ne, ale mírně zkušeného uživatele linuxu, bezproblémově. Tak nevím, nechce se mi stahovat něco, co je podobné Debianu, ale Debian to není. Jo jo a včil mudruj.
Seděla u mne v kanceláři Jiřina. Dopisoval jsem blog a chvátal jsem. Mírně jsem se rozčiloval pří vypisování tagu, který jsem zkazil. Zaklel jsem a řekl jí, že mi to nejde. Položila mi otázku. „Jak s tím bojuješ?” Přiznám se že druh těchto otázek je pro mne velmi těžko srozumitelný. Protože nerozumím s čím mám bojovat, pokud mi něco hned nejde. Tam se mohu maximálně pokusit se zklidnit a zkusit to znovu, dokud se mi to nepovede. Mohu se pokoušet o trpělivost, mohu se pokusit zvládnout emoce, jež samozřejmě při nezdaru nabíhají, ale nějak mě ani nenapadne použít slovní spojení: „Bojovat s něčím.” Spíše bych použil větně spojení: „ Pokus o nalezení klidu."
AbcLinuxu.cz
ITBiz.cz
HDmag.cz
AbcPráce.cz