Turris OS má aktuálně problém s aktualizací související s ukončením podpory protokolu OCSP u certifikační autority Let's Encrypt.
Nevidomý uživatel Linuxu v blogu upozornil na tristní stav přístupnosti na linuxovém desktopu (část první, druhá, závěr), přičemž stížnosti jsou podobné jako v roce 2022. Vyvolal bouřlivou odezvu. Následně např. Georges Stavracas shrnul situaci v GNOME. Debata o jiném aspektu přístupnosti, emulaci vstupu pod Waylandem, také proběhla na Redditu.
DevConf.CZ 2025, tj. open source komunitní konference sponzorovaná společností Red Hat, proběhne od 12. do 14. června v Brně na FIT VUT. Publikován byl program a spuštěna byla registrace.
Byla vydána nová major verze 28.0 programovacího jazyka Erlang (Wikipedie) a související platformy OTP (Open Telecom Platform, Wikipedie). Přehled novinek v příspěvku na blogu.
Český telekomunikační úřad zveřejnil Výroční zprávu za rok 2024 (pdf), kde shrnuje své aktivity v loňském roce a přináší i základní popis situace na trhu. Celkový objem přenesených mobilních dat za rok 2024 dosáhl dle odhadu hodnoty přibližně 1,73 tis. PB a jeho meziroční nárůst činí zhruba 30 %. Průměrná měsíční spotřeba dat na datovou SIM kartu odhadem dosáhla 12,5 GB – v předchozím roce šlo o 9,8 GB.
Z novinek představených na Google I/O 2025: Přehledy od AI (AI Overviews) se rozšiřují do dalších zemí. Užitečné, syntetizované přehledy od generativní AI jsou nově k dispozici i českým uživatelům Vyhledávače.
Šestice firem označovaných jako „MAMAAN“ – tedy Meta (Facebook, Instagram), Alphabet (Google), Microsoft, Apple, Amazon a Netflix – je zodpovědná za více než padesát procent světového internetového provozu. Dalšími velkými hráči jsou TikTok a Disney+. Společně tak zásadně určují podobu digitálního prostředí, spotřebitelského chování i budoucích trendů v oblasti technologií. I přesto, že se podíl těchto gigantů od roku 2023 o něco snížil, jejich dominantní postavení zvyšuje volání po regulaci.
Evropská komise (EK) navrhuje zavést plošný poplatek ve výši dvou eur (zhruba 50 Kč) za každý malý balík vstupující do Evropské unie. Poplatek se má týkat balíků v hodnotě do 150 eur (zhruba 3700 Kč), které v EU nepodléhají clu. V loňském roce bylo do EU doručeno kolem 4,6 miliardy takovýchto balíků. Poplatek má krýt náklady na kontroly rostoucího počtu zásilek levného zboží, které pochází především z Číny.
Dnes a zítra probíhá vývojářská konference Google I/O 2025. Sledovat lze na YouTube a na síti 𝕏 (#GoogleIO).
V Bostonu probíhá konference Red Hat Summit 2025. Vybrané přednášky lze sledovat na YouTube. Dění lze sledovat na síti 𝕏 (#RHSummit).
Je pátek dopoledne, vyšel mi čas volna, protože je spousta nových pacientů, co se nepřihlásili na jógu,což v pátek vůbec není zvykem. Koukám na monitor a píši blog. Ani nevím o čem bude. Jen mám chuť psát o něčem jen tak. Snad ten blog nemusí být ani chytrý. V poslední době jsem se dostal do příjemného naladění. Mám chuť i žertovat, naskakují mi repliky jako kdysi a i lidé kolem mne na mě reagují poměrně příznivě jako ještě loni.
„Vamos,” znamená ve španělštině „jde se, jdeme.” To jsem se dnes dozvěděl ráno od Martina, který odlétal do Španělska aby udělal pouť do Santiago Compostelle. Pěší pouť. Probírali jsme to celou hodinu. Mám radost, že se dal pokřtít bez nějakého mého osobního zásahu a mám radost že se vydal na cestu, aniž bych jej k tomu nabádal. Přiznal, že jsem byl určitým vzorem, ale rozhodnutí bylo jeho. Ani jsem se nesnažil mu dávat nějaké zvláštní rady. Cesta sama mu ukáže co to potřebuje. Tohle už vím dávno a dávno.
V tomhle blogu není nic o Linuxu. 
Připadám si v poslední době jako kráčející knihkupec. Vydal jsem knížku a moji známí ji na mě ze soucitu ke mě chtějí. Jsou moc hodní. Takže pokud někam jdu, beru sebou několik výtisků a potom je prodávám. Jiřina, moje vydavatelka mi jich pár nechala. Abych něco mohl darovat a nebo prodat. Dělám obojí. Užívám si pocitu podomního obchodníka. Ale je pravdou, že celkem asi není až takové umění něco vyrobit, ale je umění to prodat. Tak prodávám. A nevedu si špatně. Ale nikomu nic posílat nebudu.
Je velikonoční pondělní odpoledne a mohu říci, že se mi Velikonoce vyvedly. Byl jsem na křtinách Martina, které byly spojeny s vigilií na Bílou sobotu. Po dlouhé době jsem na Bílou sobotu byl večer v kostele. Znovu se mi vše oživilo a vzpomínal jsem jak jsem je zažil poprvé v kostele sv. Františka v Děčíně. Zase hořel oheň, který se světil, znovu jsem zažil ten úžasný rituál, kdy si věřící zapalují svíce od paškálu, který je zapálen posvěceným ohněm, jež byl rozdělán na zahradě hřbitova u kostela Nanebevzetí Panny Marie v Dolních Počernicích. Oni si vlastně ten oheň jež má symbolizovat světlo a Vzkříšení zapalují jeden od druhého. Což je pro mne vždy velmi pohnutá událost.
Původně jsem měl chuť sem na Abíčko napsat lehce dráždivý blog o tom, jak se komunistům podařilo proměnit Velikonoce z největšího křesťanského svátku na „Dny státem uznanou chlastačku,” jak se vyjádřil jeden můj pacient. Ale potom jsem si přečetl blog o Velikonocích, který se mi líbil, následnou vědeckou debatu na téma půst, usoudil jsem že jedno už stačí a odpustil jsem si komentáře k masožravé palmě protože jsem nějak necítil potřebu doplňovat tuhle dámu, která o věci evidentně ví dost, víc než já zřejmě. Což je dobře. Aspoň někdo má v téhle době a na tomhle místě skutečný přehled o tom co je křesťanství a co obsahuje. Konečně je Bílá sobota a nepracuji, modlím se (občas, nijak zvlášť vytrvale) a přemýšlím.
Hrál jsem si dnes večer s editorem VIM. Mám rád tento editor. Konečně psal jsem o tom už několikrát. Zdá se mi po určité době používání zcela dokonalý. Má naprosto nezvykle mnoho možností, které mě stále více a více fascinují. Napsal jsem v něm většinu svých blogů. Zkoušel jsem se vrátit k Emacsu, ale už to nešlo. Navíc z VIM 7 přišla i možnost kontroly pravopisu přímo při psaní a ne až po skončení a to jej v mých očích zcela povýšilo. Nechci psát oslavné ódy na něco co většina členů této komunity asi zná. Jenže pořád mi to nedá.
Zrušil jsem wokna a už všude mám jen opensource. Wokna jsem zrušil z toho důvodu, že jsem zrušil účet u ČSOB a tím pádem jsem přestal používat čtečku, jež fungovala pouze na IE. Wokna jsem neukradl, neboť jsem je koupil s notebookem. XP tam byly nainstalovaný. Ale protože jsem se naučil rozdělit partišnu mohl jsem si dát i na notebook Linux, FreeBSD a další systémy.
Osobně nemám nic proti firmě strejdy Billa a osobně nemám nic proti politice jeho firmy. Dělají co umějí. Starají se o to aby dominovali, vydělávali ovládali trh. přijde mi to zcela legitimní.Wokna si můžu a nemusím koupit. Takže si je nekupuji. V podstatě pro mne neexistují. Notebook s vlastním připojením si nosím sebou, na nikoho nejsem odkázaný, pouze na svoji dovednost a schopnost zda svedu všechny ty BSD a Linuxy připojit k 02 připojení a to je tak asi všechno.
Vždy, když mi nějaká dáma,která mě přestala milovat, nabídla přátelství místo lásky, okamžitě jsem více či méně zdvořile odmítl. Mám proto několik důvodů. Ten první je, že je pro mne dost těžko představitelné nějak omezit tu míru intimity, která byla před tím. Najednou se má ze mě stát někdo, koho může vidět a taky nemusí. Dokonce byly i takové, že si ze mě chtěly udělat důvěrníka a bavit se se mnou o svých nových láskách. Přiznám se že takhle odolný jsem skutečně nikdy nebyl.
Sedím a čekám na zázrak. Zázraky se dějí, vážně. V roce 2000 jsem ještě bydlel Děčíně a byl jsem tehdy osamělý. Tyhle stavy nemám často, ale jsou chvíle kdy je mám. Většinou je to v tu dobu, kdy mě opustí nějaká láska a já ten vztah trávím a než abych takzvaně vytloukal klín klínem raději čekám až to přejde. Tehdy mě zrovna jedna opustila a nebyl to jak už se to v životě děje zrovna nejveselejší čas. Byly doby, kdy jsem v takových případech praktikoval metodu: „ Nejlepší lék na ženskou je jiná ženská.”
Rozešla se před třemi týdny se mnou jedna z mých četných lásek. Sice jsem s tím nepočítal protože se víc jak tři roky tvářila, že mě neskonale miluje, ale vzhledem k tomu, že byla vdaná, tak mě taky mohlo napadnout, že to asi nebylo nic moc. Chápu ji. Už se to začalo přetavovat z okouzlení tedy z mé strany do lásky. Do takové té trošku omšele. Asi jako starý kabát. Hezký, pohodlný, ale žádná nejnovější móda. Už by se za ním nikdo ani na ulici neotočil.
Tak si myslím Jak jsem si tak navykl psát blogy v poslední době, začínám mít potíže s jejich pojmenováním. Tedy ne s titulky, ale vlastně s koncepty,které ukládám na disk. Jeden čas jsem to čísloval, ale to mě přijde takové opravdu hodně "zábavné". Takže jednou je to třeba "seznam1" a dnes je to pro změnu "er" Mám v tom nějaký lehký bordel. Abych pravdu řekl pořádek není moji nejsilnější stránkou. Řád a kázeň to ano, ale řád a kázeň se ne vždy kryje s pořádkem.
V poslední době je čirou ztrátou trávit čas v kině a utrácet peníze za akční filmy. Stačí jezdit MHD. Především pražskou dopravou. Pro mne cesta do blázince je vždy nějak zajímavá. Nejvíce zajímavá je především po ránu. Lidé jsou nevyspalí, nenaladění, do práce se netěšící. Ještě se musí většinou mačkat a to i s těmi, co by si je jinak nepustili ani za vrátka dvorku. Tiché agresivní mlčení, pouze občas přerušené hlasem vládkyně rodiny, jež říká sladce spícímu manželovi: „Zapni si mobil, dojdi se psem, pak se najez a udělej čaj, ne že zas budeš do sebe lejt pivo!!”
Porušil jsem svoje předsevzetí. Kdysi a to už je dost dlouho, jsem se rozhodl, že nebudu pracovat manuálně. Od svých patnácti let do svých čtyřiceti čtyř let jsem tak poctivě se živil. Potom jsem se začal zabývat šamanstvím, jak by se dost často psychoterapie dala nazvat a usoudil jsem, že není vhodné a ani nutné abych vyvíjel nějakou nadměrnou tělesnou činnost. Tedy mimo sportu a chůze. Vzorem mi jsou britští gentlemani z devatenáctého a první poloviny dvacátého století.
Dnes jsem cestoval do práce tramvají z několika zajímavými lidmi. Jeden z nich byl mocně páchnoucí bezdomovec, bíle pleti krátkých kalhot, tesilového saka a polobotek bez ponožek. V ruce držel pánskou košili, kterou se otíral. Zřejmě chtěl zahladit dojem neupraveného gentlemana. Měl to dobrý. Kolem něj ač jinak byla tramvaj plná se vytvořilo místo, kde se rozhodné nikdo nemačkal. Úžasný člověk. Něco si vykládal pro sebe a neměl ani obvyklou sadu igelitek, kterou skoro každý bezdomovec vlastní. Gentleman skutečně cestoval tramvají nalehko.
Tak mě opět jednou něco potěšilo. Jak jsem si studoval ten článek o vlc postupně jsem přicházel na (pro sebe) stále zajímavější věci. například podpora televize, poslech rádia a jiné. Jsem samozřejmě věděl, že to existuje, ale nevěnoval jsem tomu nějakou zvláštní pozornost. Moc se mi líbí jak je to vlastně jednoduché. U rádia si člověk stáhne playlist, vloží jej do přehrávače. A to i do xmms a už poslouchá. Sice ne všechno co jsem stáhnul a našel se připojilo, občas to vypíše error, ale to nehraje v mém nadšení pro internetové rádio žádnou roli. V notebooku to bude hrát taky a zbavím se toho starého křápu, co mám v práci. Přestože je mi ho líto vyhodit, protože „co kdyby.” Konečně jsem našel důvod. Ale dokud BBC vysílalo česky byl dobrý. Škoda že už BBC nevysílá česky. Dost mi to schází.
Pořád mi hlavou běží, ta diskuse kolem domácích zvířat. Tedy především koček. Vykašlu se na dohady jestli se chovají kočky tak či onak a zkusím se podívat na celý problém soužití člověka se zvířaty. Tedy jak ho vidím já. A dopředu říkám, nebudou se každému moje názory líbit. Neříkám názory aby s nimi byl někdo spokojený. Říkám je proto, že si je myslím a dokud kdokoliv nepředloží někdo fakta, že je to jinak, vyslovuji je a myslím si své názory i nadále. Za fakta nepovažuji tvrzení o tom že jsem hlupák a ničemu nerozumím, ani obviňovaní, že chci z někoho dělat blbce případně jakési filosofické názory a úvahy. Pouze jasně prokazatelná fakta.
Tak jsem včera večer mezi znaleckou debatou o kočkách a debatou o politické situaci a k tomu jsem ještě chatoval, zkoušel zprovoznit přehrávání cd na netbsd. K tomuto kroku mě přivedl článek o vlc přehrávačích. Vložil jsem CD do mechaniky a zkusil přehrát. Nic Začal jsem tedy pátrat v manuálu a zjistil jsem, že pokud použiji příkaz
Trošku v dnešním blogu zareaguji na některé komentáře k blogu „Tykat nebo vykat.” Lidé v nich projevili různé názory, které celkem nehodlám soudit nebo s nimi polemizovat. Jen tak trošku použiji svoje poznání, co jsem tak během života udělal. Všiml jsem si častokrát, protože jsem prošel nejrůznějšími komunitami lidí,že jsou lidé,kteří mají určitý odstup od druhých.
Dvacátý jednadvacátý a dvaadvacátý srpen to jsou tři dny, které mají pro mne svoji důležitost. Dvacátého srpna se narodila má dcera Katka, jednadvacátého před třiceti osmi lety přitáhly rabovací bolševický hordy s půlmilionovou armádou do Československa, den na to zemřel jeden z mých mnoha strejdů ve čtyřiačtyřiceti letech a patnáct let na to ve stejný den a téměř stejnou hodinu můj táta. Ale nějak to zas tolik už neprožívám. Táta je po smrti s mámou dost dlouho abych se s tím smířil. Katka slaví narozeniny vždy téměř někde jinde a bolševická svoloč po dvaadvaceti letech rabování odtáhla tam kam patří.
V životě se dějou někdy věci. Včera mi Justýna povídala o jednom svém známém, který se ji kdysi staral o pc, že si od záři půjde v rámci zvýšení kvalifikace dělat nějaký kurs: „ Jak zacházet s Linuxem.” Obrovsky mě to pobavilo, protože když jsem ji před několika lety přesvědčil o tom, že když ji nainstaluji Mandrake 10.1 pro ni bude mnohem lepší a jednodušší, než věčně někomu říkat aby se jí podíval co má s počítačem, na němž měla něco jako wokna dvoutisícovky, jež se ji systematicky zavirovávaly.
Jo jo světem nachodily, po světě nanosily, ale stárnete. Musel jsem se domu vrátit o dva dny dřív než jsem chtěl. A to jsem byl na cestě jen mizerný tři týdny. Loni jsem prozíravě vzal sebou do Chile vozík co jsem si dal udělat, a dorazil ve zdraví a v určeném čase domů. Ale letos mě holt popadla frajeřina a říkal jsem si, že to můžu zkusit odtahat na hřbetě jako za mlada a tak jsem učinil. Do včerejška to šlo a už jsem si liboval jaký že to jsem pašák a příští rok jak zase vyrazím bez vozíku, jenže ouha, dnes ráno jsem byl neskutečně líný a navíc jsem cítil jak mě začíná pobolívat kotník. Ona stará známá bolest, co ohlašuje přetažení.
Příbram už dávno není to Drdovo „Městečko na dlani,” z roku 1914 v jehož roce se děj románu odehrával. Kvůli Drdovým pohádkám a už zmíněného Městečka na dlani jsem Drdovi odpustil i to, že to byl jinak komunistický štváč a fízl, který šéfoval tomu obskurnímu podniku co si říkal „Svaz spisovatelů” Možná si měli říkat: Svaz komunistických lokajů. Konečně Drda je mrtvý a Městečko na dlani se dá stále číst. Hezké čtení.
Justýna opět měla režii putování po Brdech. Mělo to úplně malinkatej háček. Musel jsem ji vyvést z lesa. Třímala mapu a dotazovala se domorodců na směr. Domorodci byly ženského pohlaví. V diskusi jež mezi sebou vedly nebyly schopné se shodnout na směru a nebyly nám schopné říci, kde se v lese nalézáme. A to byly jen tři. Škoda že jich nebylo aspoň pět. Poslouchajíce jejich názory na nejvýhodnější cestu, pohlédl jsem na slunce, usoudil, že ten les někde končit musí a ta modrá značka, na Justýnině mapě nezakreslená, někam také někam vede. Takhle, ona na mapě modrá byla, ale vedla zcela jinudy ve skutečnosti než na mapě. Poděkoval jsem rozloučil se vyrazili jsme do neznáma.
Vysvětloval jsem Justýně dnes k večeru, že jsem zde z lásky k ní a výraz v mé tváři během patnáctikilometrového okruhu není výraz únavy, ale zcela něčeho jiného. Jsem tu jen kvůli ní. Nebýt její přítomnosti nikdy bych tu netrávil týden. Není mi vlastní vlastivědné poznávací výletovaní. Pochopila, že je to pro mne stejné jako když jde z lásky ke mě se mnou na fotbal a nebo do kina na western. Ani jedno nemusí. Ale sem tam protože chce být se mnou, tak jde. Jen z toho a žádného jiného důvodu jsem s ní vyrazil autem do Mníšku pod Brdami
Courali jsem dnes s Justýnou po Brdech. Samosebou, to bylo tak, že Justýna si vymyslela kam se půjde, a tak jsme šli. Válečný kocour ráno při odchodu seděl na zídce, olizoval se a vypadal, že si užil. Ale vzhledem k tomu, že kavalíři si užijí a nekecají o tom, tak se jen olizoval. Majitelka pensionu nám při snídani vyprávěla hrůzostrašné historky z jeho života. Také jsem vypátral důvod jeho neoblíbenosti u ní. Zakousnul jejího oblíbeného papouška. To ten vykastrovaný nikdy neudělal. Zřejmě neměli dva papoušky.
Podruhé v životě jsem na dovolené v pensionu. Na celých pět dní. Kvůlivá Justýně. V sobotu už půjdu kam chci, Justýna pojede zpátky do Prahy a odveze notebook. První setkání, které jsem při příjezdu udělal, bylo pozdravení s bojovným kocourem, který vypadal jak prapor nějakého hodně rvavého pluku, jak kdysi poznamenal jeden klasik. Kocour neměl jedno oko, byl řádně zjizvený, ale evidentně v dobré náladě. Majitelka pensionu, nikoliv však kocoura, protože neumím si představit že je někdo vlastníkem takového tvora, poznamenala, že mají ještě jednoho, ale ten je na rozdíl od válečného kocoura hodný, neb je kastrovaný. No být považován za hodného a podstoupit kvůli tomu kastraci, tak tomu neříkám životní výhra.
V poslední době blogy moc nepíši. Zabývám se především psaním své knihy na téma „ Závislost a spoluzávislost” To je velmi zajímavé téma. Ale říkal jsem si že na abíčko to opravdu nedám. Tolik vás zas zkoušet nebudu. Jsou tu sice „ odborníci” téměř na vše a podle toho i vystupující, ale myslím, že tolik „ odborných pohledů nepotřebuji.” Stejně když si tak čtu některé blog některých „ kvalifikovaných” komentátorů říkám si jaká škoda, že to nevezmou do ruky. Hned by bylo snáz.
Praha je prázdná, je horko a řidiči se údajně ukáznili. Uvidíme jak to bude s řidičemi. Je fakt, jestli mě něco naučili, tedy především ti pražští, tak nesmírné opatrnosti. Stalo se mi několikrát, že mě právě ta opatrnost zachránila, že sleduji i na přechodu, hlavně na křižovatkách jejich chováni. Už mnohokrát jsem kráčel na zelenou a telefonující řidič a abych byl spravedlivý i řidička, telefonujíce, naprosto nesledujíc co se děje, pádili značnou rychlostí přes přechod i přesto, že jsem měl zelenou a tedy zcela jasnou přednost. Ale co by se zdržovali dáváním pozor, že?
Stal jsem na balkoně vesnického sálu v Jiřetině pod Jedlovou. Byl jsem ve druhém ročníku učiliště a na tu tancovačku jsme se dostali z kamarádem zcela náhodou. Byl jsem vyjukaný sedmnáctiletý kluk, který se bál oslovit holku. Nikdy jsem do té doby se žádnou netancoval a pokud jsem se odhodlal nějakou oslovit, tak vždy a zásadně aby to vyznělo naprosto neutrálně a neměla pocit, že od ní náhodou něco chci.
...lví srdce měli muži, co stvořili nám zem
a mocný buš je spoután už a stal se domovem.
Je konec dobroružství a zestřízlivěl zrak.
a přijel první vlak.
Greenhons, Zlatá sláva
Svítilo slunce, moře burácelo, jinak se tomu zvuku říci nedá a pláž byla volná. Na pláži pouze naplavené dřevo, příboj a já. To bylo vše. Ten zvuk oceánu, tady mu říkají Tasman sea, byl jako když jede nákladní vlak přes železniční most. Impozantní zvuk.
Tak jsem zjistil, že když ve Slackwaru 10.2 vykopnu usbserial za pomoci příkazu:
modprobe -rf usbserial: a přidámK tomu přidám tyhle konfiguráky, které mi poradil "kozzi" pro Archlinux kde jsem ještě přidal jeho pacht pro Anydata, i když on byl skeptický k možnosti že by to ve Slacku s jádrem 2.4 mohlo jít. Tak Kozzi. Jde to. Ted jsem se připojil ve Slacku
modprobe usbserial vendor=0x16d5 product=0x6501
Jindrichu nese se tu zprava ze jsi umrel. Nebyl jsi muj kamarad a jedine co jsme meli spolecneho byl svobodny duch a odvahu rikat co si myslime a co chceme. Bez ohledu na to jestli se to nekomu libi nebo ne. Jenze pokud mam tohle s nekym spolecne jsem rad. Protoze svobodnych lidi zas az tolik neni.
Kráčel jsem si to Severním ostrovem směrem na jih a v jednom městečku mě oslovila mladá lady. Debata probíhala asi takto.
„Hi”
„Hi”
„Where are you going?”
„I don't know. Maybe to South. Yes I know, to South”
„But, you have a very big bag. Can I help you? ”
„Of course, but you have to ask your mother. What´s your name?”
„Tinga”
„Oh, very nice name.”
V tomto bodě naši dobře se rozvíjejíci debatu přerušila o málo starší lady, která vykoukla z autobusu, před kterým ona mladá lady stála. On to vlastně nebyl už autobus, ale obytný vůz. Vypadalo to velmi romanticky.
Prošel jsem překrásným Corommadelem. Farmářka nelhala, Skutečně krásné místo. Jak samo městečko Corommandel, to má v sezoně údajně místo 1000 obyvatel kolem 3000 obyvatel, tak následně cesta na Colville byla úžasná. Tam mě pobavila jedna věc. V průvodci psali, že Colville je místo kde lidé žijí alternativním způsobem. Tedy také tam psali, že se tam konaly a ne tak dávno velkolepé mejdany. Tak jsem byl na ten alternativní způsob zvědavý.
Ležel jsem v stanu a poslouchal jak déšť bubnuje na kopuli stanu. Ležet ve stanu není pro mne zas až tak něco neobvyklého. Neobvyklý byl čas a místo. Bylo 15. prosince roku 2003. V ten den mám narozeniny. A slavil jsem tři a padesáté. Tábořil jsem na břehu Tichého oceánu 23 000 km od domova na místě, které se jmenuje Corommandel.
Přemýšlel jsem dnes o životě. To dělám celkem často. Stejně , ale nic nevymyslím. Bohužel. Ono se toho v životě moc vymyslet nedá. Jak se vlastně ukazuje. O fotbale přemýšlet je ztráta času. Na ten se dá pouze dívat a buď se radovat a nebo být smutný. Včera jsem byl smutný.
Minulý týden jsem po dlouhé době měl celý týden volno. To u mě nebývá moc zvykem, ale byl jsem u zubaře a zákrok, co mi dělal si vyžádal klid, tak jsem jej strávil u Pc. Pořídil jsem jsem si nový modem od Eurotelu. Sice starý chodil jak na BSD, tak na Linuxu, což nový zatím chodí jen na Arch Linux. To že jsem ho zprovoznil je velká zásluha lidí odsud z Abíčka. Hlavne Kozziho. za jehož pomoc mu ještě jednou děkuji.
Chlapečkovi vzali hračku. Tak by se dal charakterizovat výstup premiéra České republiky Jiřího Paroubka včera večer při jeho tiskovém prohlášení. Dal by se tak charakterizovat, ale při představě jaké ten člověk má stále ještě k dispozici mocenské prostředky, mě svírala úzkost. Prostě prohrál.
Přes všechny řeči o tom jak je úspěšný, je druhý a nelze ten fakt oddiskutovat. Pokud by šlo jen a jen o pouhé sečtení hlasů, je levice druhá. To že se používá ještě nějaký další složitý přepočítávací systém, je věc jiná, ale zastavili jsme je.
Nainstaloval jsem si OpenBSD 3.9. Samotna instalace se sice zda hroziva, ale nakonec se ukazalo, po nekolikatem preinstalovani, ze to neni zas az tak hrozne. Staci se drzet postupu, ktery je slusne popsan v pruvodnim manualu a to i cesky. tady Sice je to myslim pro OpenBSD 3.3, ale s malinkymi upravami celkem funkcni.
Diskuse s panem Ponkrácem (za což mu děkuji, diskutuje se s ním dobře), mě přivedla na na jednu myšlenku, kterou jsem v komentářích, ke svému příspěvku „tak trochu věřící” naznačil. Naznačil ale myslím, že stojí za širší úvahu.
Tak trochu věřící, tak trochu těhotní. I tak by se dal popsat některých mudrců postoj. Stále nad věcí, stále zdůrazňující svou odhodlanost setrvat v rozvážné nerozhodnosti. Protože: „Co kdyby se náhodou rozhodli špatně.” Věčně nejistí, věčně opakující ty pravdy o tom, že není koho volit, že si nevybere, vlastně nikdo jim není dost dobrý, a protože nikdo není dost dobrý, tak nebude volit nikoho. Aby to náhodou nebylo na ně, že se špatně rozhodli.
Dante ve svém „Pekle” říká:
Líbila se mi ta debata kolem filmu a dotaci. Myslím ze vetsina ucastniku presne pojmenovala problém. Zda se mi ze pokud nekdo ma osobni potrebu tvorit a zada na to dotaci od druhych, je jaksi mimo. Vzdy jsem umeni vnimal predevsim jako osobni potrebu jenotlivce nekomu neco sdelit. To ze tim osobnim sdelovanim oslovuje dalsi je dobre, jenze je to jeho osobni potreba, nikoliv nutna spolecenska objednavka. I presto ze se nas o tom nekteri z tvurcu snazi presvedcit.
Musím se přiznat že je pro mne velmi obtížné vysvětlovat lidem, kteří vlastně si vůbec nedovedou představit marast „socialismu”, co měl spět ke komunismu, jak to skutečně bylo. Jak jsem jezdil jako mladý lodník na lodích, které uz byly zastaralé jako nové.
Dovolím si ke svému blogu „Facka sem, facka tam” připojit malou technickou poznámku.
Ve dvou komentářích zaznělo něco na ten způsob, že když se pan Rath vyjádřil o panu Mackovi, že si vzal svou ženu pro peníze. Tak vlastně jeho ženu nijak neurazil.
Tak jsem si četl všechny ty blogy co mají jako hlavni naplň facku dr. Macka dalšímu „dr” a to dr.Rathovi. Docela chápu, že se Macek rozčílil, když ho hulvát Rath pomlouval v tisku a pomlouval jeho ženu.
Motto:
Představujeme-li si skutečnost,
stane se z představy skutečnost.
Dostal jsem nápad, že až budu v důchodu, tak (tedy jestli se jej dožiji) si pořídím poníka a budu cestovat po Evropě. Poníka vycvičím, naučím jej několik kousků, tím budu mít postaráno i o trochu jiné zábavy, Protože je mi jasné, že důchod nebude nic moc, ale hladu se nebojím, jsem nenáročný jako ten poník. Takže důchod mi na jídlo bude stačit, na boty si vydělám a cvičený poník svými kousky obstará si oves. Pokud ne tak se napase. Oves pro něj někdy koupím nebo vyžebrám.
Byly doby, kdy jsem si myslel,že jsem nezničitelný. Tohle jsem předpokládal zhruba asi do svých třiačtyřiceti let. Udělal jsem si na pár měsíců volno, dal jsem vale civilizaci a vyrazil směrem na Gibraltar. Na Gibraltar je to bratru, z Děčína víc než 3200 km. Autem tam údajně cesta trvá tři dny. Což není podle mnohých málo. Ale o své cestě na Gibraltar nechci psát, to jsem popsal jinde. Spíš chci mluvit o takovém zajímavém poznání, které jsem cestou udělal.
Bylo mi asi třicet osm let kdy jsem usoudil, že by bylo záhodno navštívit své dcery z prvního manželství v Jindřichově Hradci. Jak jsem usoudil, tak jsem učinil. Sedl jsem do rychlíku a vydal se k uvedenému městu. V Jindřichově Hradci jsem bydlel asi pět let a je to místo, které mám rád. Původně jsem měl v plánu doprovodit své dcery do školy, protože byl začátek školního roku a vlastně jsem s nimi nikdy do školy nešel. S jejich matkou jsem se rozvedl dříve, než začaly obě chodit do školy. A když už začaly navštěvovat školu, jezdil jsem u plavby a vlastně po celou jejich školní docházku mi to nikdy, mimo jednou, nevyšlo, abych je doprovodil.
Zkoušel jsem si dnes zkopírovat na notebook nějaké starší mp3. Zjistil jsem že to není zas až tak jednoduché, protože mnohá CD jsou dost poškozená. To ještě z doby kdy jsem měl malý hardisk a nebyl jsem zvyklý si muziku nebo filmy kopírovat na HD.
Píšu si blog, čekán na klienta a zároveň na notebooku instaluji OpenBSD-39. Moc to nejde, protože to tahám ze sítě přes ftp a občas se to zastaví. Ale doufám, že to doinstaluji. Nikoliv proto že bych potřeboval nový OS. Jen si hraji. Hra s Linuxem a BSD má na mě poměrně uklidňující vliv. Úplně se u toho odpoutám od většiny starostí a potíží, které mne, jako každého provázejí na té životní pouti.
AbcLinuxu.cz
ITBiz.cz
HDmag.cz
AbcPráce.cz